středa 31. července 2013

Krádež a vražda

O zákazu krádeže se například často tvrdí, že vychází ze stejné "lidské" potřeby jako zákaz vraždy. Tak se normám nutným jen pro zachování zvláštního druhu společnosti přikládá vážnost univerzálních norem, pramenících z lidské existence, a proto se také univerzálně aplikují.
Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

úterý 30. července 2013

Ideál a účel

Dokud někdo věří, že jeho ideál a účel leží mimo něho, ať už v oblacích nebo v minulosti či budoucnosti, žije mimo sebe samého a bude hledat naplnění tam, kde je nikdy nemůže nalézt. Bude hledat všude odpovědi a řešení, jen ne tam, kde se dají nalézt - v sobě samém.
Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

pondělí 29. července 2013

Svádění a miluji tě

V tom je ten omyl. "Miluji tě" by nemělo být posledním slovem rituálu svádění, ale otevřenou bránou ke svádění manželskému. V páru je třeba svádět neustále, měnit, překvapovat, udivovat, pod hrozbou zevšednění. Protože ve velké hře lásky není nic vyhráno předem. Žádné srdce není dobyto navždy. Je třeba si je zasloužit každý den, každý den svádět souboj sám se sebou, bojovat proti svým slabostem, povzbuzovat fantazii, novým dobrodružstvím, vymýšlet si nové důvody proč milovat a proč být milován. Je třeba rozvíjet lásku, která se rodí a neopouštět ji v plenkách. Svádění je lehounkým vánkem, který rozdmýchává oheň, i silným vichrem, který se náhle zvedá a rozšiřuje požár. Je to neustávající proměna toho druhého. Není to kouzelný proutek. Je to červený pepř, který rozpaluje milostnou kuchyni.
(..)
Manželské svádění znamená jednat se svou manželkou jako s milenkou, milovat se s manželem jako s milencem.
Xavier Deleu, Véronique J.: Chvála svádění: umění milovat

úterý 23. července 2013

Krokodýl pod postelí

Zvíře v dítěti zpočátku vyvolává úzkost - třeba krokodýl pod postelí. Dítě s ním naváže komunikaci a krokodýl se postupně promění v přítele či kamaráda, který mu nakonec pomáhá snášet samotu. Nebo se příliš velké zvíře zmenší, když s ním člověk (hrdina dětské knížky) mluví. Ve složitých situacích bývá také možné, aby si přivolal postavu pomocníka zvenčí, třeba tygra, kterého už si trochu zkrotil.
Verena Kast: Úzkost a její smysl

pondělí 22. července 2013

Strach z blízkosti

To, čemu říkáme sadismus, je přece možnost, jak být člověku velice blízko, a přitom s ním nesplynout. Je to možnost, jak prožívat velké sblížení a zároveň si udržet hranici. V identifikaci s vnitřními děsivými obrazy čili dílčími postavami se agrese směřující k odpoutání (kterou potřebujeme k individuaci) mění v agresi, která se chce zmocnit druhého člověka. V násilí se tu proměňuje to, co potřebujeme, abychom zpevnili své hranice natolik, že se můžeme odevzdat a že si můžeme dovolit nechat hranice i rozplynout. Zde je pravděpodobně také důvod toho, že v našich vztazích hrají tak velkou roli moc, bezmoc a potřeba zmocňovat se. Když na to pohlížíme takto, pak vlastně vztahy založené na moci a bezmocnosti prozrazují, že oba partneři mají extrémní úzkost z blízkosti. Možná je v nich taková úzkost právě proto, že jim není jasné, že se mohou také odpoutávat - a že se odpoutávat také neustále musí.
Verena Kast: Úzkost a její smysl

středa 17. července 2013

Úzkost musí dostat jméno

V souvislosti s jistotou identity je nasnadě otázka: Co ode mě moje úzkost chce? Nemáme jen zkušenost trápení spojeného s úzkostí, máme též zkušenost výzvy: každá úzkost od člověka něco chce v souvislosti s jeho identitou. To je produktivní otázka. Chce po mně úzkost, abych něco připojil k tomu, jak vnímám sám sebe, k tomu, jak se projevuji, ke svému sebeurčení, ke své hodnotě? Chce po mně, abych se něčeho odvážil, abych něco riskoval? Nebo jinak: O co přijdu, když své úzkosti podlehnu? Jaký vývojový krok v souvislosti s mou identitou je v pozadí mé úzkosti? Abychom se však mohli takto ptát, musíme pochopitelně svou úzkost vnímat, a to je jak známo velice těžké. Úzkost musí mít své jméno, nebo musí jméno dostat. Úzkost je popudem k vývoji, abychom byli více sami sebou.
Verena Kast: Úzkost a její smysl

pondělí 15. července 2013

Když do člověka kopou síly

Když se Debora vrátila na oddělení, čekala na ni už "popáleninová četa". Tentokrát ji vedl doktor Venner. Dala mu přezdívku Ztracené obzory, protože se zdálo, že nikdy nikoho nevidí, ale při tom stále jako by hleděl na moře, mimo lidi, které má léčit. To jméno sedělo. Teď byl celý netrpělivý, protože Debora nebyla připravená a nečekala na jeho zákrok v náležitě upraveném stavu mysli, protože ty popáleniny vzdorují už celé měsíce a protože jejich ošetřování ji mělo po zásluze bolet, a ona přesto vždycky vypadá, jako že je nad věcí. Debora neměla doktora Vennera ráda a dávala to najevo žertováním s Quentinem Dobshanskym, který přidržoval obvazy a vždycky sebou cukl, když doktor tamponem hrubě odtrhl kus tkáně.
"Nehýbejte tou rukou," zavrčel doktor Venner na paži, která po celou dobu zůstávala zcela nehybná. Ve vzteku prudce škubl sevřeným vatovým tamponem a ze zdravé tkáně se vyvalila krev a zaplavila ránu. "Do hajzlu!" ulevil si.
"Nevšímejte si toho, pane doktore," uklidňovala ho mírně, "nemusíte se rozčilovat. Mám falešný nádor, a ten mi víc než vynahradí to, co mi tady teď chybí."
Dobshansky se kousl do rtu, aby se nerozesmál, ale špejle obalená vatou znovu zajela hluboko do rány a on se prudce nadechl. "Ach. Klid, Deb!"
"Ta bolest je pouze teoretická, Quentine," ujistila ho. "Co bolí, je to, když do člověka kopou síly, které všem ostatním pomáhají žít, když je člověk celé roky cvok a není schopen to nikomu říct a přesvědčit ho, aby tomu uvěřil."
Joanne Greenbergová: Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem

pátek 12. července 2013

Volání němého o pomoc

Esther se z neznámého důvodu instinktivně probudila asi ve čtyři ráno a zamířila do Debořina pokoje s jistotou, která v ní teď, když to vypráví, vzbuzuje podivné pocity viny. Pokoj byl prázdný. Když nahlédla do koupelny, spatřila Deboru, která seděla klidně na podlaze a pozorovala, jak jí ze zápěstí vytéká krev do mísy.
"Ptala jsem se ji, proč ji nenechala jednoduše vytéct do umývadla," poznamenala doktorka, "a myslím, že Debora odpověděla zajímavě. Říkala, že nechtěla, aby to došlo příliš daleko. Víte, ona svým způsobem věděla, že se nepokouší o sebevraždu, ale že to je volání o pomoc, volání němého a zmateného člověka. Bydlíte v činžovním domě, z vašich oken by byla smrt každopádně mnohem rychlejší a jistější, a přesto tohle - a Debora věděla, že máte lehký spánek, stejně jako ona."
Joanne Greenbergová: Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem

čtvrtek 11. července 2013

Hovno

"No páni!" vydechla užasle Cassandra. "Vy píšete sama na sebe!"
"Přesně tak. Protože se ty myšlenky odnesu s sebou, až odejdu. Takže tady máme jednu. A teď sundej z nástěnky na svém bolavém místě další a dej mi ji."
"Že mi strýček Beck bude dávat hovno do pusy."
"Dobře. Zapíšu si to." Napsala jsem slova na stranu svého prostředníčku.
Novinka spočívající v tom, že mě viděla, jak píšu sama po sobě, Cassandru uchvátila. Naklonila se, aby si prohlédla můj prst. "Teda! Vy jste na sebe napsala 'hovno'! Opravdu jste to udělala!"
"Jasně. Protože si to odnesu s sebou."
V tu chvíli to byla zase skoro stará známá Cassandra. Ušklíbla se na mě skoro se smyslným potěšením, které v ní vyvolalo sprosté slovo.
Torey L. Hayden: Dračice a mazánek

středa 10. července 2013

Intimní vztah

Pocity studu vycházejí z toho, že nevíme, jak vlastně intimní vztah vypadá, a bojíme se proto, že prostě nemáme schopnost sdílet a emocionálně tu pro někoho být. Když jsem přestal svůj strach popírat a podíval se na něj, viděl jsem, že jediný důvod, proč jsem odsuzoval intimitu, byl, že jsem nevěděl, co to je a jak se to dělá. Nikdo mi nedal potřebné nástroje. Nebyl jsem zvyklý se před někým odkrývat a sdílet své intimní pocity. Nevěděl jsem ani, že nějaké mám. Byl jsem veden k podávání výkonů a to mi šlo vždy znamenitě. Naučil jsem se radovat, když jsem něco dělal, ale co pro mě bylo mnohem těžší, bylo naučit se "být". V důvěrném sdílení se dělíme více o své "bytí", než že bychom si navzájem popisovali, co "konáme". Člověk, který vyrůstal v prostředí, kde nebylo pravidlem intimně komunikovat (a mám podezření, že je to případ většiny z nás), se musí naučit úplně od základů, jak být s lidmi v otevřeném a důvěrném vztahu.
Krishnananda Trobe, Amana Trobe: Probouzení zranitelnosti

úterý 9. července 2013

Pohlazení

Pokud setrváme v dětském způsobu myšlení a cítění, neumíme si představit, že pohlazení, mír a podpora by mohly přijít odjinud než zvenčí.
Krishnananda Trobe, Amana Trobe: Probouzení zranitelnosti

pondělí 8. července 2013

Žena jako věc. Člověk jako věc.

O individuálním pachateli trestného činu Sigusch říká, že vidí druhé lidi jako nepodstatné, bez vůle, jako již zemřelé, zpředmětnělé, zvěcnělé. Podle Sigusche se zde v civilizačním procesu zřetelně projevují tendence naší společnosti, které jsou nepřátelské člověku a které v každodenním vědomí maskujeme. Zabíjení cizího i vlastního života. jež se v dnešní společnosti koná obecně, podle Sigusche právě kvůli pachatelům násilných činů vystupuje z abstraktnosti. Člověk je pouhá věc a s věcmi můžeme přece zacházet, jak je nám libo. Člověk má cenu jen tehdy a jen natolik, když a nakolik je použitelný, využitelný. Čtete-li to z hlediska pohlavní specifičnosti a jste náhodou žena, řeknete si: "Ano, tak jsme to měli už dávno." Člověk má cenu jen tehdy a jen natolik, když a nakolik je použitelný. A my ženy jsme na to vlastně upozornily a v posledních padesáti letech už to pro nás neplatí. A teď to má najednou platit pro všechny lidi!
Verena Kast: Hněv a jeho smysl

čtvrtek 4. července 2013

Co nás teď zlobí

Když se hádáme, musí to být spor o to, co nás právě teď zlobí. Chtít se hádat pro něco, co nám partner nebo partnerka provedli někdy před osmadvaceti lety, to je neplodný spor. Leda by šlo o traumatický zážitek, jenž teprve teď můžeme začít zpracovávat. Jsou však lidé, kteří prostě nedokážou zapomenout, ba i tací, kteří zapomenout nechtějí. Celá léta pak trpí urážkami, na něž nemohou zapomenout, a přitom se jimi nemohou skutečně zabývat. Nemohou zejména proto, že nejsou schopni přijmout svůj díl odpovědnosti.
Verena Kast: Hněv a jeho smysl

středa 3. července 2013

Hádat se

Hádat se neznamená druhého vyřídit, odrovnat ho, zvítězit. Tohoto vzorce dominance a podrobení, na který jsme tak zvyklí, se musíme uchránit. Hádat se znamená něco si spolu vyřídit. Konfrontace je to, na čem záleží. Dva lidí stojí tváří v tvář. formulují, co se v nich děje, na čem jim záleží, v čem se cítí poškození. Jeden druhému naslouchá. Lepší je správně poslouchat než sbírat hned munici na obranu. Má také smysl občas shrnout, jak jsme druhého pochopili, neboť to, co jeden slyší, nebývá vždy to, co druhý říká. Když se hádáme, musí naše konfrontace trvat tak dlouho, dokud nemáme pocit, že nás druhý pochopil. Někdy bývá užitečné, když se lidé, kteří se neumějí správně hádat, pohádají veřejně. Ne zrovna za asistence právníků, ale třeba za přítomnosti psychologa.
Verena Kast: Hněv a jeho smysl

úterý 2. července 2013

Hádky

Otevřenou, nepříliš kontrolovanou hádkou získáváme surovinu pro nezbytnou konfrontaci. V hádce se ozřejmuje, co je ve vztahu třeba řešit - pokud jde o vymezení, pokud jde o uchování či obnovení pocitu vlastní hodnoty, ale také pokud jde o úzkosti, strach a přání něco změnit. Když otevřeně projevujeme hněv, říkáme tím také, které obavy jsou s naším hněvem spojeny nebo jsou v jeho základech. A říkáme tím též (někdy silně přepjatě), jakou změnu bychom si přáli, v jakém smyslu bychom si přáli proměnu druhého člověka. V otevřeném vyjadřování hněvu a v hádkách je značný potenciál co do možností změny a zážitků blízkosti.
Verena Kast: Hněv a jeho smysl

pondělí 1. července 2013

Pocity viny

Agresivní, nepřátelský výpad vyvolaný pocitem viny je známá věc. Děje se podle hesla: nejlepší obranou je útok. Tento postoj byl dlouho dán pohlavně specificky. Když před takovými dvaceti lety vyvolala žena v muži pocity viny, muž vzápětí zasáhl a způsobil, že se žena ocitla ještě více v neprávu. Pocity viny pak měla zase ona. Dnes se to nemusí dít nutně tímto způsobem. Jednak už se muži naučili, že to není nijak jemný způsob, jednak se ženy naučily dělat to také tak.
Verena Kast: Hněv a jeho smysl