Participation mystique

Lévy-Bruhl geniálně postihl to, co nazval "participation mystique", jako známku primitivního ducha. Co takto označil, je jednoduše neobyčejně velký zbytek nerozlišenosti mezi subjektem a objektem, která má u primitivů ještě takové rozměry, že to Evropanovi musí být nutně nápadné. Pokud si rozdíl mezi subjektem a objektem neuvědomíme, převládá nevědomá identita. Nevědomé se potom projikuje do objektu a objekt se introjikuje do subjektu, tzn. psychologizuje se. Pak se zvířata a věci chovají jako lidé, lidé jsou současně zvířaty a vše je oživeno strašidly a bohy. Civilizovaný člověk se ovšem přirozeně domnívá, že je nad tyto věci nebetyčně povznesen. Ale zato je často po celý život identický se svými rodiči, je identický se svými afekty a předsudky a beze studu tvrdí o druhém to, co u sebe samotného nechce vidět. Má totiž také ještě zbytek počáteční nevědomosti, tzn. nerozlišenosti mezi subjektem a objektem. V důsledku této nevědomosti je pod magickým účinkem nesčetných lidí, věcí a okolností, tzn. je jimi bezpodmínečně ovlivňován, je naplněn rušivými obsahy téměř tolik jako primitiv, a proto potřebuje právě tak mnoho ochranných kouzel. Nepomáhá si však již medicinami, amulety a zvířecími oběťmi, nýbrž uklidňujícími medikamenty, neurózami, osvětou, kultem vůle atd.

C. G. Jung: Tajemství zlatého květu

Temné psychické mocnosti

Definoval jsem animu též jako personifikaci všeho nevědomého a pojal ji proto také jako most k nevědomému, jako funkci vztahu k nevědomí. Zajímavou souvislost tu nalezneme v tvrzení čínského textu, že vědomí (tzn. osobní vědomí) vychází z animy. Poněvadž západní duch stojí zcela na stanovisku vědomí, musí animu definovat způsobem, jakým jsem to právě učinil. Opačně však Východ, který stojí na stanovisku nevědomí, chápe vědomí jako účinek animy! Původně vědomí nepochybně vychází z nevědomí. Myslíme na to příliš málo, a proto se stále znovu pokoušíme psyché zcela identifikovat s vědomím, nebo přinejmenším nevědomí vykládat jako nějakou odnož nebo účinek vědomí (jako např. ve freudovské nauce o vytěsnění). Ze svrchu zmíněných důvodů však je podstatné, aby se realitě nevědomí nic neubíralo a aby se postavy z nevědomí chápaly jako aktivní veličiny. Kdo pochopil, co se myslí psychickou realitou, nemusí se obávat, že zapadne zpět do primitivní démonologie. Jestliže totiž nevědomým postavám nepřiznáme hodnost spontánně působících veličin, propadneme jednostranné víře ve vědomí, vedoucí nakonec k přepjatosti. Proto musí nastat katastrofy, poněvadž člověk přes mohutné vědomí přehlíží temné psychické mocnosti. Ne že bychom je personifikovali až my; ony jsou od samého počátku osobní povahy. Teprve až to co nejdůsledněji uznáme, můžeme pomýšlet na to, abychom je depersonifikovali, tzn. abychom "podrobili animu", jak se vyjadřuje čínský text. 

C. G. Jung: Tajemství zlatého květu

Magie porozumění

Vědomá vůle nemůže takové symbolické jednoty dosáhnout, poněvadž vědomí je v tomto případě jednou ze stran sporu. Protivníkem je kolektivní nevědomí, které řeči vědomí nerozumí. Proto je třeba "magicky" působícího symbolu, obsahujícího primitivní analogismus, kterému nevědomí rozumí. Nevědomí lze dosáhnout a vyjádřit jenom pomocí takového symbolu, a proto se také individuace bez symbolu nikdy neobejde.

C. G. Jung: Tajemství zlatého květu

Věda II

Věda je nástrojem západního ducha a lze s ní otevřít více dveří než prázdnýma rukama. Patří našemu porozumění a zatemňuje vhled jen tehdy, jestliže pochopení, jež zprostředkuje, pokládá za pochopení jediné.

C.G. Jung: Tajemství zlatého květu

Věda

Kdo by však chtěl zmenšovat zásluhy západní vědy, podřezával by větev, na níž sedí západní duch. Věda je sice nikoli dokonalým, přesto však neocenitelným, svrchovaným nástrojem, který působí zlo jen tehdy, jestliže chce být samoúčelem. Věda musí sloužit; bloudí, jestliže chce uchvátit trůn pro sebe.

C.G. Jung: Tajemství zlatého květu