Žiletka

Z balíčku o mnoha vrstvách pečlivě vyndá žiletku. Tu u sebe nosí vždycky, ať je kde je. Žiletka se na ni usmívá jako ženich na nevěstu. ONA opatrně zkouší ostří, je ostré jako žiletka. Pak si žiletku několikrát vmáčkně do zápěstí, ale zase ne tak hluboko, aby si poranila šlachy. Vůbec to nebolí. Kov se zařezává jako do másla. Krátký okamžik zeje ve dříve ucelené tkáni otvor jako do kasičky, pak zpoza zábrany vyrazí pracně spoutaná krev. Jsou to celkem čtyři řezy. Pak už to stačí, jinak by vykrvácela. Žiletka se zase otře a zabalí.

Elfriede Jelinek: Pianistka

Hranice

V každém společenství. od rodiny, po stát, lidé navzájem "testují" své hranice - a když je neumíme uhájit, překračují je.

Ladislav Dvořák: Obejměte své vnitřní dítě

Ztráta smyslu státem

Snaha vymknout se osudu, který v podobě neúrod a hladomorů, epidemií a válek člověka dřívějších dob držel v šachu a doléhal na něj (i celá řeská tragédie je o osudovosti, byť většinou lidí z vyšších vrstev, na které doléhá sice jinak, ale neméně), představuje sociální stát ve spojení s technologiemi pokus, se tomuto určení vyhnout. To se (kromě faktu smrtelnosti) sice dosti daří, ale vzniká jakási nová forma osudovosti, generovaná příslušným úředním aparátem - pracující už nevyhlíží, zda bude pršet, ale třese se, zda se kdesi v centru neposune jeden z koeficientů na druhém desetinném místě a nezničí třeba obor, pro nejž byl po léta školen. Rozdíl je snad v tom, že osudová nepřízeň se tu neartikuluje smrtí, ale ztrátou životní smysluplnosti.

Stanislav Komárek: Spasení těla - Moc, nemoc a psychosomatika

Pravdy a neřesti

Je vždy podezřelé, když je nutno ustanovit výbor na obranu Jediné Pravé Pravdy. Pravda, na rozdíl od omylu či vědomé lži (ti, kdo nesílejí náš názor, musejí být buď hlupáci, nebo rafinovaní zlovolníci), přece jaksi víc váží, je podstatnější, stojí více sama sebou a nemusí být intenzivně podpírána a resuscitována. To je taky jediný znak, podle něhož se od lži pozná, podobně jako třeba ctnost oproti neřesti (neřest je to, co dlouhodobě vede ke zlému, nikoli to, co stojí v úředním seznamu neřesti).

Stanislav Komárek: Spasení těla - Moc, nemoc a psychosomatika

Na jeden večer

Je charakteristické, že čím je charisma "podvodnější", tím je jeho účinek prudší a krátkodobější, ve stylu lásek na jediný večer či mediálních hvězdiček, které zazáří a pohasnou.

Stanislav Komárek: Spasení těla - Moc, nemoc a psychosomatika

Sen o smrti

Jedním z nejděsivějších snů bývá sen o smrti - ať už vlastní nebo někoho jiného. Měli bychom si pamatovat, že (jako všechno ostatní ve snu) i smrt je obvykle znamení, symbol. Zřídkakdy to znamená, že někdo opravdu zemře. Můžeš se sám sebe zeptat: "Co v mém životě umírá? Co se chýlí ke konci? Čeho už se nepotřebuji držet?" Pak se podívej na kontext - ostatní věci ve snu okolo umírající osoby. Hledej vodítka k tomu, co to může znamenat pro tvůj život. Pokud ten, kdo zemřel, byl tvůj přítel,pak se možná dějí nějaké změny v tvých vztazích. Jestliže jsi zemřel ty sám, a třeba jsi zrovna byl ve škole, možná je načase opustit svou roli studenta.

Julie Tallard Johnsonová: Bouřlivá léta

Tvořivý duch

Všichni se rodíme obdařeni vnitřním tvořivým duchem (hinduisté jej nazývají "vyšší Já našeho já"). Každý jsme nadaný něčím jedinečným. Všichni si v sobě neseme tvořivý potenciál - DÉŠŤ, který se touží rozpršet. Naše spisovatelská Já a tvořivé Já jsou jedno a totéž, a nemohou je umlčet žádná traumata, hrubé zacházení, nezájem okolí ani drogy. Tohoto tvořivého ducha nelze úplně zničit, ale může se stát tak malinkým, že z něj zbude jen dunivý zvuk vycházející hluboko z nás.
Závislost na drogách či alkoholu, projevy nenávisti a násilí, zanedbávání vlastních potřeb, nedostatek lásky a pozornosti od ostatních a jakýkoli jiný projev necitlivého zacházení ze strany druhých může způsobit, že se tvůj tvořivý duch skryje. Proto máš možná někdy pocit, že to chceš vzdát, že třeba ani nemáš chuť být naživu. Ale tvého tvořivého ducha nelze nikdy zničit - kdykoli se můžeš rozhodnout a svou tvořivou sílu zase probudit.

Julie Tallard Johnsonová: Bouřlivá léta

Obrana a zuřivost

Zdál se mi tenhle sen - vlastně to byla spíš noční můra... Honil mě nějaký chlap se dvěma kuchyňskými noži, v každé ruce měl jeden. Utíkala jsem před ním, úplně vyděšená. Ale pak se něco stalo a můj strach se změnil v ZUŘIVOST. Z ničeho nic jsem se zastavila a otočila se čelem k útočníkovi. Podívala jsem se na něj, vyhrnula jsem si rukávy a ukázala mu své ruce, které už byly pořezané a krvavé. "Co mi chceš udělat?" ječela jsem na něj tak, jako ve skutečnosti nikdy před tím. "Chceš mě pořezat?!" On jen s hrůzou zíral a já jsem mu jeden nůž vzala (mimochodem, byl to první nůž, kterým jsem se kdy sama pořezala) a řezala jsem se do rukou ještě víc. Byla jsem rozpálená vzteky, ale už ne vyděšená. Nebolelo to a já jsem neutíkala. Ten člověk byl v šoku a nevěřícně se na mě díval. NEMĚL NADE MNOU ŽÁDNOU MOC... Tento sen mi pomohl pochopit, že možný důvod, proč jsem sama sobě ubližovala, byla OBRANA. Nemůžou mi ublížit, když si já sama ublížím ještě víc.

Julie Tallard Johnsonová: Bouřlivá léta

Nechtěl jsem spát se sestrou

Mé nadání se projevilo den po šestých narozeninách, když už jsem nechtěl spát v posteli se svou mrtvou sestrou Katie, kterou rok před tím přejel náklaďák a již jsem zaháněl křikem rytmických dětských rýmovaček.

Mike Carey: Poznaný ďábel

Vybudovat

Když někdo říká, že chce vztah nebo partnera, vzniká tím dojem něčeho hotového, co je zapotřebí pouze najít. Zastírá se tím fakt, že vztah je vždycky a v každém případě nutné vybudovat, protože ve skutečnosti je vztah jen příběhem vzájemných reakcí na toho druhého. 

Michale Mary: Kde jsi?

Vztah

Vztah je příběh vzájemných reakcí.

Michale Mary: Kde jsi?

Opozice davu

Kdo má natolik silné přesvědčení, že se postaví vůči davu do opozice, je spíše výjimkou než pravidlem, výjimkou, jíž se mnohdy obdivují pozdější staletí, ale jíž se většinou vysmívají současníci.

Erich Fromm: Lidské srdce

Hřích

Starý zákon nestojí ještě na stanovisku, že člověk je od základu zkažený. Neposlušnost Adama a Evy vůči Bohu se tu nenazývá hříchem; nikde tu není ani zmínka o tom, že by tato neposlušnost člověka zkazila. Naopak, neposlušnost je tu podmínkou lidského sebeuvědomění, lidské schopnosti volby, a tak je ve svém posledním důsledku tento první akt neposlušnosti člověka jeho prvním krokem ke svobodě. Zdá se, že neposlušnost Adama a Evy byla dokonce součástí božího plánu, neboť, jak má za to myšlenka vskutku prorocká, je člověk právě proto, že byl vyhnán z ráje, schopen vytvářet své vlastní dějiny, rozvíjet své lidské schopnosti a dosáhnout nové harmonie mezi sebou a přírodou, a to jako plně vyvinutý jedinec, na rozdíl od harmonie dřívější, kdy ještě takovýmto plně vyvinutým jedincem nebyl.
(...)
V průběhu vývoje křesťanské církve byla Adamova neposlušnost pojata jako hřích. A to ve skutečnosti jako hřích tak těžký, že zkazil jeho přirozenost a s ní i přirozenost všech jeho potomků. Člověk se nemůže nikdy z této své zkaženosti vymanit vlastním úsilím. Lidskou zkaženost mohl odstranit jenom božský akt milosti, vystoupení Krista, který pro člověka zemřel; zároveň tak byla poskytnuta možnost spásy těm, kdo Krista přijali.

Erich Fromm: Lidské srdce

Moc

Hlavním nebezpečím pro lidstvo je obyčejný člověk s neobyčejnou mocí - a žádný ďábel nebo sadista.

Erich Fromm: Lidské srdce

Skupina

Jedna cesta je podrobit se a ztotožnit se s osobou nebo skupinou, jež má moc. Při této symbolické účasti na životě jiné osoby má člověk iluzi, že jedná, zatímco se ve skutečnosti pouze podrobuje a stává se jaksi částí těch, kdo jednají.

Erich Fromm: Lidské srdce

Ponížit a zotročit

Ponížit ho a zotročit, to vše jsou jenom prostředky k tomuto cíli, a nejradi-kálnějším prostředkem je nechat ho trpět, poněvadž neexistuje jiná větší moc nad jiným člověkem než přinutit ho, aby se podrobil trápení, aniž je schopen se bránit.

Erich Fromm: Lidské srdce

Tvořivost a destruktivnost

Jediný způsob jak léčit destruktivnost jakožto kompenzaci je rozvinout v člověku jeho potenciální tvořivost, rozvinout jeho schopnost produktivně využívat svých lidských sil.

Erich Fromm: Lidské srdce

Umět argumentovat

Zvítězíte, protože máte více než dost brutální síly. Ale nikoho nepřesvědčíte. Neboť abyste mohli přesvědčit, museli byste umět argumentovat. Abyste však mohli argumentovat, potřebovali byste mít to, co vám schází: rozum a v boji právo na své straně.

Erich Fromm: Lidské srdce

Láska k životu a smrti

Láska k životu je právě tak nakažlivá jako láska ke smrti.

Erich Fromm: Lidské srdce

Překonat

Význam fenoménu narcismu z eticko-spirituálního hlediska se ujasní, uvážíme-li, že podstatu učení všech velikých humanistických náboženství můžeme shrnout do jedné věty: Cílem člověka je překonat vlastní narcismus.

Erich Fromm: Lidské srdce

Jako zvíře

To, čemu říkáme zdravá osobnost, závisí na obecném rámci vztahů v dané kultuře. Podle teutonických Berserků by mohl být "zdravým" člověkem jenom ten, kdo by byl schopen počínat si jako dravé zvíře. Týž člověk by byl dnes psychotikem. Všechny archaické formy mentální zkušenosti - nekrofilie, krajní narcismus a incestuální symbióza - které v té či oné formě tvořily "normál", nebo dokonce "ideál" regresivně archaických kultur, poněvadž lidé zde byli spjati společnými archaickými sklony, jsou dnes označovány jako vážné formy mentální patologičnosti. Ve své méně intenzivní formě, oponují-li jim proti-kladné síly, jsou tyto archaické síly potlačeny a výsledkem této represe je "neuróza".

Erich Fromm: Lidské srdce

Grown-ups

“Dunno. Why do you think she’s scared of anything? She’s a grown-up, isn’t she? Grown-ups and monsters aren’t scared of things.” “Oh, monsters are scared,” said Lettie. “That’s why they’re monsters. And as for grown-ups . . .” She stopped talking, rubbed her freckled nose with a finger. Then, “I’m going to tell you something important. Grown-ups don’t look like grown-ups on the inside either. Outside, they’re big and thoughtless and they always know what they’re doing. Inside, they look just like they always have. Like they did when they were your age. The truth is, there aren’t any grown-ups. Not one, in the whole wide world.” 

Neil Gaiman: The Ocean at the End of the Lane

Podvolit se

Už dlouho jsem věděla, že žádnou jinou nevystavil tomu, čemu jsem se od něj musela podvolit já, a že mučení, jimž mne podroboval, mi propůjčovala v jeho očích hodnotu, které žádná jiná žena dosáhnout nemohla.

Edith Templetonová: Gordon

Čtyři profese

Moje matka říkávala, že existují čtyři profese, ve kterých muži nejsou muži, tedy chci říct, že člověk je nevnímá jako muže: holič, krejčí, sluha a doktor. Protože tihle všichni vídají ženy více či méně svlečené a nepočítá se to.

Edith Templetonová: Gordon

Mít strach

Mít strach neznamená, že nejsi silná. Znamená to jen to, že jsi člověk.

Eva Berlinová: Hrana Touhy

Pamětníci

Na filmu pro pamětníky je ve tři ráno něco příjemného a zároveň samotářského.

Eva Berlinová: Hrana Touhy

To hrozné v nás

Téměř všechno hrozné v nás je ve své nejhlubší podstatě čímsi bezbranným, co potřebuje naši pomoc.

Rainer Maria Rilke citovaný v Tsultrim Allione: Pečuj o své démony

Špatné střípky

Zlo v lidské psychice pochází z naší neschopnosti spojit a uvést v soulad střípky vlastních zkušeností. Jestliže přijmeme vše, čím jsme, i to špatné, dojde k transformaci toho špatného.

Andrew Vard Schmookler citovaný v Tsultrim Allione: Pečuj o své démony

Strachy, obsese, závislosti a skryté potřeby

Strachy, obsese a závislosti, to vše jsou části nás samotných, jež se staly "démonickými" tím, že došlo k jejich odštěpení z celku, nechceme s nimi nic mít a bojujeme proti nim. Pokud se od svých démonů snažíme uprchnout, pronásledují nás. Bojujeme-li s nimi coby se silami bez formy, dáváme jim sílu a můžeme jim dokonce zcela podlehnout. (...)
Člověk, jenž bojuje s depresí, aniž by se vyrovnal s její podstatou, může nakonec spáchat sebevraždu. Je potřeba, abychom si uvědomili bezvýslednost boje, a utápět se v pocitu, že jsme pronásledováni  vnějšími okolnostmi, také není žádné řešení. Je potřeba, abychom svým démonům dali podobu, a těm částem, jimiž se cítíme pronásledováni, dali možnost se projevit. Tím, že se jimi budeme zabývat, se můžeme dostat ke zdroji tohoto jednání a proměnit ho ve svého spojence. Neznamená to, že budeme holdovat nějakému destruktivními jednání, ale že si uvědomíme své pod povrchem skryté potřeby.

Tsultrim Allione: Pečuj o své démony

Boží pravda

V dnešních bojích se každá ze soupeřících stran ztotožňuje s boží pravdou a s dobrem a prohlašuje, že bojuje proti zlu. Polarizace na dobro a zlo ospravedlňuje násilí coby nezbytnou oběť, kterou je nutno přinést a strpět pro dosažení vítězství.

Tsultrim Allione: Pečuj o své démony

Nasycení

Nasycení našich bohů a démonů k jejich plné spokojenosti paradoxně neznamená jejich posilování. Namísto toho dovoluje energii, jež v nich byla uzavřená, stát se pro nás přístupnou. Tímto způsobem se vysoce napjaté emoce, které byly potlačované vnitřním konfliktem, uvolní a promění v cosi přínosného.

Tsultrim Allione: Pečuj o své démony

Démoni

Démoni, to jsou naše posedlosti a strachy, chronické nemoci nebo běžné problémy, jako jsou deprese, úzkosti a různé závislosti.

Tsultrim Allione: Pečuj o své démony

Bezcitně asexuální Ježíš

Člověk nemusí být žádným odborníkem, aby si povšiml nesouladu mezi Ježíšem evangelií a Ježíšem, jež je objektem víry a uctívání. Ten první Ježíš je mimořádně laskavý, otevřený, přijímající a chápavý vůči lidem, kteří v otázkách své sexuality očividně tápají. Evangelijní Ježíš je také intimní, citový, tělesně expresivní, a dokonce v mnoha ohledech smyslný. Naopak Ježíš v ústech moralizujícího kazatele je nelidsky čistý a bezcitně asexuální.
(...)
Ježíš, jakého já vidím v kanonických evangeliích, je sexuální muž žijící v celibátu nebo celibátní milenec. V naší době by vyvolal skandál, stejně jako ho vyvolal tehdy, protože toleruje tolik lidskosti. Na první pohled se to může jevit jako rozpor, být počestný a zároveň mravně tolerantní, ale Ježíšův celibát podle všeho nikdy není úzkostný ani represivní. Umožňuje mu milovat s otevřenou náručí a je natolik nedílnou součástí jeho filozofie a stylu, že nepotřebuje odsuzovat ostatní za jejich sexuální způsoby. Moralistické soudy vždy prozrazují zmatek a nejistotu člověka, který je pronáší, avšak u Ježíše není ani náznak této neurózy, jaká někdy postihuje jeho následovníky.

Thomas Moore: Duše sexu

Vlasy

Mnich si vyholuje hlavu ve jménu transcendentní spirituality, zatímco člověk provozující jinou, více pozemsky orientovanou spiritualitu, neméně důležitou a neméně ctnostnou, si splétá vlasy do copánků nebo vylepšuje svůj vzhled pomádou. Muž nebo žena, kteří stojí před zrcadlem a upravují si rozcuchané vlasy, provozují rituál, skutečný rituál Afroditina náboženství. Česání vlasů je způsobem péče o duši. Samozřejmě to může být prázdné a narcistické, ale každá lidská činnost může být buď ryzí ve své neuvědomělosti, anebo neurotická ve svém egoismu. Afrodita je tváří duše a její svět lákavé krásy a péče o tělo je platnou a účinnou cestou k duši.

Thomas Moore: Duše sexu

Postřelená

Když mi bylo sedmnáct, postřelil mě neznámý násilník. Tenkrát jsem se domnívala, že mě (a nikoho jiného) to potkalo proto, že jako člověk za nic nestojím, tedy jinými slovy, že jsem si zasloužila, aby mě střelil. Později v životě jsem změnila názor a začala jsem této události přikládat význam jiný. Rozhodla jsem se, že tak vážné zranění znamená, že jsem se mohla poučit o zdraví a uzdravování, a to zásadním způsobem, který bych za jiných okolností nebyla schopna akceptovat.

Denise Linn: Trénink duše

Změna

• "Mám depresi" se může změnit ve větu "Je toho na mě trochu moc." 
• "Jsem k smrti utahaný" se může změnit ve větu "Zrovna si dobíjím baterie." 
• "Mám vztek jako nikdy" se může změnit ve větu "To mi krapet hnulo žlučí."
• "Jsem osamělá" se může změnit ve větu "Jsem otevřená lásce."
• "Jsem přepracovaná - přetížená" se může změnit ve větu "Namáhám se proto, abych objevila hranice svých schopností."
• "Nevím, kam dřív skočit" se může změnit ve větu "Rozšiřuji si obzory" nebo "Zjišťuji, co všechno zvládnu."
• "Nic mi nechybí" se může změnit ve větu "Jsem v pohodě!"
• "Jsem v pořádku" se může změnit ve větu "Mám se báječně."
• "Je mi dobře" se může změnit ve větu "Líp mi snad ještě nebylo."

Denise Linn: Trénink duše

Krásná stoka

Denně znovu a znovu potřísňovaná připadala si doslova jako stoka, jako ona hříšnice, zmiňovaná Písmem svatým. A přece ty části jejího těla, jež byly hanobeny neustále a pozvolna ztrácely vnímavost, jí zároveň začínaly připadat jako by krásněly, stávaly se šlechetnějšími: její ústa, která musela svírat anonymní údy, prsy laskané cizíma rukama, i neustále hanobený klín. Samotnou ji překvapovalo, že by ji stav, kdy se proměnila v prostitutku, měl zušlechťovat či dodávat jí větší důstojnosti, a přece důstojnost byla to pravé slovo.

Pauline Réage: Příběh O

Láska

Existuje stěží jiné slovo, jehož obsah je ještě mnohoznačnější a matoucí než slovo "láska". Toto slovo označuje téměř každý cit s výjimkou nenávisti a hnusu. Zahrnuje všechno od lásky ke zmrzlině až k lásce k symfonii, od nejvlažnější sympatie až k nejsilnějšímu pocitu těsné blízkosti.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Zamilovanost

Často se lidé domnívají, že zamilovat se je již vyvrcholením lásky. Ve skutečnosti je to však pouhý začátek, jenom příležitost, jak k lásce dojít.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Sobectví a sebeláska

Sobectví a sebeláska nejsou zdaleka identické, ale skutečně protichůdné. Sobecký člověk nemiluje sebe příliš mnoho, ale příliš málo; ve skutečnosti sám sebe nenávidí. Tento nedostatek lásky a péče o sebe, která je jenom jedním výrazem tohoto nedostatku produktivnosti, ho zanechává prázdným a zmařeným. Takový člověk je nutně nešťastný a ustaraně se snaží vyzískat ze života uspokojení, jehož dosažení sám sobě blokuje. Zdánlivě má o sebe příliš velkou starost, ale ve skutečnosti je to neúspěšná snaha zakrýt a kompenzovat svůj neúspěch milovat v sobě toho pravého.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Návod na zlomení dítěte

Nejúčinnější metodou na oslabení dětské vůle je vyvolat v dítěti pocit viny. To se stává brzy v jeho životě, když je v dítěti vyvolán pocit, že jeho sexuální snahy a jeho rané projevy jsou "špatné". Protože dítě nemůže za tyto sexuální pocity, musí mít tato metoda vyvolávání pocitu viny úspěch. Když se jednou rodičům (a společnosti, kterou reprezentují) podaří dosáhnout trvalé asociace sexu a viny, pocity viny se vyvíjejí do stejné míry a se stejnou trvalostí, s jakou dochází k sexuálním impulsům.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Anonymní autorita

Zjevná autorita byla nahrazena anonymní autoritou, zjevné povely "vědecky" založenými formulemi; "nedělej to" bylo vyměněno za "nebude se ti líbit dělat to". Ve skutečnosti může tato anonymní autorita být více potlačující než zjevná. Dítě si již neuvědomuje, že mu někdo nařizuje (ani rodiče si nejsou vědomi, že dávají příkazy), a nemůže proti tomu bojovat, a tak rozvinout pocit nezávislosti.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Zlomit vůli dítěte

Vzhledem k tomu, že společnost a rodičovská autorita se snaží zlomit vůli dítěte, jeho bezprostřednost a nezávislost, dítě, které se nenarodilo proto, aby bylo zlomeno, bojuje proti autoritě představované rodiči; bojuje o svoji svobodu nejen před tlakem, ale o svoji svobodu být sám sebou, být plnoprávnou lidskou bytostí a nikoli automatem. Pro některé děti bude boj o svobodu úspěšnější než pro jiné, ačkoliv jen málo z nich v něm bude úplně úspěšných. Jizvy po dětských porážkách v boji proti iracionální autoritě se najdou u kořenů každé neurózy.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Touha

Fyziologicky podmíněné touhy, jako jsou hlad, žízeň atd., se ukojí odstraněním fyziologicky podmíněného napětí a objeví se znovu jen tehdy, když se znovu objeví fyziologická potřeba; tyto potřeby jsou tak svou povahou rytmické. Naproti tomu iracionální touhy jsou neukojitelné. Touha závistivého, panovačného, sadistického člověka nezmizí, je-li ukojena, nanejvýš na chvilku. V pravé povaze těchto iracionálních tužeb spočívá to, že nemohou být "ukojeny". Tyto tužby vyplývají z nespokojenosti uvnitř člověka.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Štěstí, co je to štěstí?

Štěstí je náznak, že člověk našel odpověď na problém lidské existence: na produktivní realizaci svých možností a tak současně na sepětí se světem, přičemž zachovává integritu svého já.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Dokonalá ochrana před žalem

Chránit se před žalem za každou cenu se dá dosáhnout jen za cenu totální nezúčastněnosti, která vůbec vylučuje schopnost prožívat radost. A tak opakem radosti není žal nebo bolest, ale deprese, která vyplývá z vnitřní sterility a neproduktivnosti.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Dejte mi více času!

Lidé spěchají a vynalézají prostředky, jak by získali více času. Pak ovšem času, který ušetřili, využívají opět k tomu, aby dále spěchali a dále šetřili čas - nakonec jsou tak vyčerpáni, že ušetřeného času nemohou využít. Zapletli jsme se do sítě prostředků a ztratili z dohledu cíle.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Boj proti víře

Pohled do charakterové struktury moderního člověka a současné společenské scény ukazují, že dnešní všeobecná ztráta víry nemá již ten pokrokový aspekt, který měla před generacemi. Tehdy byl boj proti víře bojem za emancipaci, za uvolnění z duševních okovů; byl to boj proti iracionální víře, byl to výraz důvěry v rozum člověka a v jeho schopnost vybudovat společenský řáď řízený na zásadách svobody, rovnosti a bratrství. Dnes je však nedostatek víry výrazem hlubokého zmatku a zoufalství.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Zjištění pravdy

Pověrou se stala domněnka, že hromadění stále více a více faktů bude mít za nevyhnutelný následek zjištění pravdy. Pravda samotná se dnes v některých kruzích považuje za metafyzické pojetí a věda se omezuje na úkol sbírat informace.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Autorita a hypnóza

Existuje dostatek důkazů o tom, že člověk, který se vzdal své vnitřní nezávislosti a podrobil se autoritě, má tendenci zaměňovat zkušenost autority za svoji vlastní. Nejpřesvědčivější ilustraci nalézáme v hypnóze, kde se člověk podrobuje autoritě druhého a ve stavu hypnotického spánku je ochoten myslet a cítit to, k čemu ho hypnotizér "přinutí" myslet a cítit.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Výchova vs. manipulace

Výchova je totožná s pomocí dítěti, aby uskutečnilo své schopnosti. Opakem výchovy je manipulace, která spočívá v nedostatku víry v růst možností a na přesvědčení, že s dítětem bude všechno v pořádku, jen vloží-li do něj rodiče to, co je žádoucí, a omezí to, co se zdá být nežádoucí.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Destruktivní energie života

Jestliže je tendence života růst a žít omezena, pak takto zablokovaná energie prochází procesem změn a přetváří se v destruktivní energii života.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Človek jako automat

Dnes se můžeme setkat s člověkem, který se cítí a chová jako automat; zjišťujeme, že nikdy nepociťuje skutečně sám sebe; že se cítí být člověkem, o němž se domnívá, že takový by měl být; tento člověk nahradil smích úsměvem, sdílnou řeč nesmyslným povídáním a skutečný smutek otupělým zoufalstvím. O takovém člověku se dají říci dvě věci: především, že trpí defektem spontánnosti a individuality, který se může zdát nevyléčitelný. Současně se dá říci, že takový člověk se podstatně neliší od tisíců jiných, kteří jsou ve stejné situaci. Většinu z nich zachraňuje před vypuknutím neurózy kulturní vzor, ztvárněný pro tento defekt. U některých však tento kulturní vzor nefunguje a defekt se jeví jako víceméně vážná neuróza. Skutečnost, že v těchto případech nestačí kulturní vzor, aby zjevné neuróze zabránil, je výsledkem buď větší intenzity patologických sil, nebo zdravých sil, které se nevzdávají boje, i když by jim kulturní vzor dovolil mlčet.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Být dobrým

Autoritářská etika vštípila lidem myšlenku, že být dobrým by vyžadovalo ohromnou a cílevědomou snahu; že člověk musí neustále se sebou bojovat a že každý falešný krok, který udělá, by mohl být nešťastný. Tento názor je výsledkem autoritářské premisy. Kdyby člověk byl opravdu zlou bytostí a ctnost byla pouze jeho vítězstvím nad sebou samým, pak by se opravdu tento úkol zdál strašlivě těžký. Jestliže však je ctnost totožná s produktivností, pak jí nelze dosáhnout sice jednoduše, ale zdaleka také ne tak těžce. Jak jsem již ukázal, je přání využívat své produktivní síly člověku vrozené, a jeho snahy proto pozůstávají hlavně z odstraňování překážek v sobě a ve svém prostředí, které mu brání rozvíjet a využívat jeho schopnosti.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Krádež a vražda

O zákazu krádeže se například často tvrdí, že vychází ze stejné "lidské" potřeby jako zákaz vraždy. Tak se normám nutným jen pro zachování zvláštního druhu společnosti přikládá vážnost univerzálních norem, pramenících z lidské existence, a proto se také univerzálně aplikují.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Ideál a účel

Dokud někdo věří, že jeho ideál a účel leží mimo něho, ať už v oblacích nebo v minulosti či budoucnosti, žije mimo sebe samého a bude hledat naplnění tam, kde je nikdy nemůže nalézt. Bude hledat všude odpovědi a řešení, jen ne tam, kde se dají nalézt - v sobě samém.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Svádění a miluji tě

V tom je ten omyl. "Miluji tě" by nemělo být posledním slovem rituálu svádění, ale otevřenou bránou ke svádění manželskému. V páru je třeba svádět neustále, měnit, překvapovat, udivovat, pod hrozbou zevšednění. Protože ve velké hře lásky není nic vyhráno předem. Žádné srdce není dobyto navždy. Je třeba si je zasloužit každý den, každý den svádět souboj sám se sebou, bojovat proti svým slabostem, povzbuzovat fantazii, novým dobrodružstvím, vymýšlet si nové důvody proč milovat a proč být milován. Je třeba rozvíjet lásku, která se rodí a neopouštět ji v plenkách. Svádění je lehounkým vánkem, který rozdmýchává oheň, i silným vichrem, který se náhle zvedá a rozšiřuje požár. Je to neustávající proměna toho druhého. Není to kouzelný proutek. Je to červený pepř, který rozpaluje milostnou kuchyni.
(..)
Manželské svádění znamená jednat se svou manželkou jako s milenkou, milovat se s manželem jako s milencem.

Xavier Deleu, Véronique J.: Chvála svádění: umění milovat

Krokodýl pod postelí

Zvíře v dítěti zpočátku vyvolává úzkost - třeba krokodýl pod postelí. Dítě s ním naváže komunikaci a krokodýl se postupně promění v přítele či kamaráda, který mu nakonec pomáhá snášet samotu. Nebo se příliš velké zvíře zmenší, když s ním člověk (hrdina dětské knížky) mluví. Ve složitých situacích bývá také možné, aby si přivolal postavu pomocníka zvenčí, třeba tygra, kterého už si trochu zkrotil.

Verena Kast: Úzkost a její smysl

Strach z blízkosti

To, čemu říkáme sadismus, je přece možnost, jak být člověku velice blízko, a přitom s ním nesplynout. Je to možnost, jak prožívat velké sblížení a zároveň si udržet hranici. V identifikaci s vnitřními děsivými obrazy čili dílčími postavami se agrese směřující k odpoutání (kterou potřebujeme k individuaci) mění v agresi, která se chce zmocnit druhého člověka. V násilí se tu proměňuje to, co potřebujeme, abychom zpevnili své hranice natolik, že se můžeme odevzdat a že si můžeme dovolit nechat hranice i rozplynout. Zde je pravděpodobně také důvod toho, že v našich vztazích hrají tak velkou roli moc, bezmoc a potřeba zmocňovat se. Když na to pohlížíme takto, pak vlastně vztahy založené na moci a bezmocnosti prozrazují, že oba partneři mají extrémní úzkost z blízkosti. Možná je v nich taková úzkost právě proto, že jim není jasné, že se mohou také odpoutávat - a že se odpoutávat také neustále musí.

Verena Kast: Úzkost a její smysl

Úzkost musí dostat jméno

V souvislosti s jistotou identity je nasnadě otázka: Co ode mě moje úzkost chce? Nemáme jen zkušenost trápení spojeného s úzkostí, máme též zkušenost výzvy: každá úzkost od člověka něco chce v souvislosti s jeho identitou. To je produktivní otázka. Chce po mně úzkost, abych něco připojil k tomu, jak vnímám sám sebe, k tomu, jak se projevuji, ke svému sebeurčení, ke své hodnotě? Chce po mně, abych se něčeho odvážil, abych něco riskoval? Nebo jinak: O co přijdu, když své úzkosti podlehnu? Jaký vývojový krok v souvislosti s mou identitou je v pozadí mé úzkosti? Abychom se však mohli takto ptát, musíme pochopitelně svou úzkost vnímat, a to je jak známo velice těžké. Úzkost musí mít své jméno, nebo musí jméno dostat. Úzkost je popudem k vývoji, abychom byli více sami sebou.

Verena Kast: Úzkost a její smysl

Když do člověka kopou síly

Když se Debora vrátila na oddělení, čekala na ni už "popáleninová četa". Tentokrát ji vedl doktor Venner. Dala mu přezdívku Ztracené obzory, protože se zdálo, že nikdy nikoho nevidí, ale při tom stále jako by hleděl na moře, mimo lidi, které má léčit. To jméno sedělo. Teď byl celý netrpělivý, protože Debora nebyla připravená a nečekala na jeho zákrok v náležitě upraveném stavu mysli, protože ty popáleniny vzdorují už celé měsíce a protože jejich ošetřování ji mělo po zásluze bolet, a ona přesto vždycky vypadá, jako že je nad věcí. Debora neměla doktora Vennera ráda a dávala to najevo žertováním s Quentinem Dobshanskym, který přidržoval obvazy a vždycky sebou cukl, když doktor tamponem hrubě odtrhl kus tkáně.
"Nehýbejte tou rukou," zavrčel doktor Venner na paži, která po celou dobu zůstávala zcela nehybná. Ve vzteku prudce škubl sevřeným vatovým tamponem a ze zdravé tkáně se vyvalila krev a zaplavila ránu. "Do hajzlu!" ulevil si.
"Nevšímejte si toho, pane doktore," uklidňovala ho mírně, "nemusíte se rozčilovat. Mám falešný nádor, a ten mi víc než vynahradí to, co mi tady teď chybí."
Dobshansky se kousl do rtu, aby se nerozesmál, ale špejle obalená vatou znovu zajela hluboko do rány a on se prudce nadechl. "Ach. Klid, Deb!"
"Ta bolest je pouze teoretická, Quentine," ujistila ho. "Co bolí, je to, když do člověka kopou síly, které všem ostatním pomáhají žít, když je člověk celé roky cvok a není schopen to nikomu říct a přesvědčit ho, aby tomu uvěřil."

Joanne Greenbergová: Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem

Volání němého o pomoc

Esther se z neznámého důvodu instinktivně probudila asi ve čtyři ráno a zamířila do Debořina pokoje s jistotou, která v ní teď, když to vypráví, vzbuzuje podivné pocity viny. Pokoj byl prázdný. Když nahlédla do koupelny, spatřila Deboru, která seděla klidně na podlaze a pozorovala, jak jí ze zápěstí vytéká krev do mísy.
"Ptala jsem se ji, proč ji nenechala jednoduše vytéct do umývadla," poznamenala doktorka, "a myslím, že Debora odpověděla zajímavě. Říkala, že nechtěla, aby to došlo příliš daleko. Víte, ona svým způsobem věděla, že se nepokouší o sebevraždu, ale že to je volání o pomoc, volání němého a zmateného člověka. Bydlíte v činžovním domě, z vašich oken by byla smrt každopádně mnohem rychlejší a jistější, a přesto tohle - a Debora věděla, že máte lehký spánek, stejně jako ona."

Joanne Greenbergová: Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem

Hovno

"No páni!" vydechla užasle Cassandra. "Vy píšete sama na sebe!"
"Přesně tak. Protože se ty myšlenky odnesu s sebou, až odejdu. Takže tady máme jednu. A teď sundej z nástěnky na svém bolavém místě další a dej mi ji."
"Že mi strýček Beck bude dávat hovno do pusy."
"Dobře. Zapíšu si to." Napsala jsem slova na stranu svého prostředníčku.
Novinka spočívající v tom, že mě viděla, jak píšu sama po sobě, Cassandru uchvátila. Naklonila se, aby si prohlédla můj prst. "Teda! Vy jste na sebe napsala 'hovno'! Opravdu jste to udělala!"
"Jasně. Protože si to odnesu s sebou."
V tu chvíli to byla zase skoro stará známá Cassandra. Ušklíbla se na mě skoro se smyslným potěšením, které v ní vyvolalo sprosté slovo.

Torey L. Hayden: Dračice a mazánek

Intimní vztah

Pocity studu vycházejí z toho, že nevíme, jak vlastně intimní vztah vypadá, a bojíme se proto, že prostě nemáme schopnost sdílet a emocionálně tu pro někoho být. Když jsem přestal svůj strach popírat a podíval se na něj, viděl jsem, že jediný důvod, proč jsem odsuzoval intimitu, byl, že jsem nevěděl, co to je a jak se to dělá. Nikdo mi nedal potřebné nástroje. Nebyl jsem zvyklý se před někým odkrývat a sdílet své intimní pocity. Nevěděl jsem ani, že nějaké mám. Byl jsem veden k podávání výkonů a to mi šlo vždy znamenitě. Naučil jsem se radovat, když jsem něco dělal, ale co pro mě bylo mnohem těžší, bylo naučit se "být". V důvěrném sdílení se dělíme více o své "bytí", než že bychom si navzájem popisovali, co "konáme". Člověk, který vyrůstal v prostředí, kde nebylo pravidlem intimně komunikovat (a mám podezření, že je to případ většiny z nás), se musí naučit úplně od základů, jak být s lidmi v otevřeném a důvěrném vztahu.

Krishnananda Trobe, Amana Trobe: Probouzení zranitelnosti

Pohlazení

Pokud setrváme v dětském způsobu myšlení a cítění, neumíme si představit, že pohlazení, mír a podpora by mohly přijít odjinud než zvenčí.

Krishnananda Trobe, Amana Trobe: Probouzení zranitelnosti

Žena jako věc. Člověk jako věc.

O individuálním pachateli trestného činu Sigusch říká, že vidí druhé lidi jako nepodstatné, bez vůle, jako již zemřelé, zpředmětnělé, zvěcnělé. Podle Sigusche se zde v civilizačním procesu zřetelně projevují tendence naší společnosti, které jsou nepřátelské člověku a které v každodenním vědomí maskujeme. Zabíjení cizího i vlastního života. jež se v dnešní společnosti koná obecně, podle Sigusche právě kvůli pachatelům násilných činů vystupuje z abstraktnosti. Člověk je pouhá věc a s věcmi můžeme přece zacházet, jak je nám libo. Člověk má cenu jen tehdy a jen natolik, když a nakolik je použitelný, využitelný. Čtete-li to z hlediska pohlavní specifičnosti a jste náhodou žena, řeknete si: "Ano, tak jsme to měli už dávno." Člověk má cenu jen tehdy a jen natolik, když a nakolik je použitelný. A my ženy jsme na to vlastně upozornily a v posledních padesáti letech už to pro nás neplatí. A teď to má najednou platit pro všechny lidi!

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Co nás teď zlobí

Když se hádáme, musí to být spor o to, co nás právě teď zlobí. Chtít se hádat pro něco, co nám partner nebo partnerka provedli někdy před osmadvaceti lety, to je neplodný spor. Leda by šlo o traumatický zážitek, jenž teprve teď můžeme začít zpracovávat. Jsou však lidé, kteří prostě nedokážou zapomenout, ba i tací, kteří zapomenout nechtějí. Celá léta pak trpí urážkami, na něž nemohou zapomenout, a přitom se jimi nemohou skutečně zabývat. Nemohou zejména proto, že nejsou schopni přijmout svůj díl odpovědnosti.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Hádat se

Hádat se neznamená druhého vyřídit, odrovnat ho, zvítězit. Tohoto vzorce dominance a podrobení, na který jsme tak zvyklí, se musíme uchránit. Hádat se znamená něco si spolu vyřídit. Konfrontace je to, na čem záleží. Dva lidí stojí tváří v tvář. formulují, co se v nich děje, na čem jim záleží, v čem se cítí poškození. Jeden druhému naslouchá. Lepší je správně poslouchat než sbírat hned munici na obranu. Má také smysl občas shrnout, jak jsme druhého pochopili, neboť to, co jeden slyší, nebývá vždy to, co druhý říká. Když se hádáme, musí naše konfrontace trvat tak dlouho, dokud nemáme pocit, že nás druhý pochopil. Někdy bývá užitečné, když se lidé, kteří se neumějí správně hádat, pohádají veřejně. Ne zrovna za asistence právníků, ale třeba za přítomnosti psychologa.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Hádky

Otevřenou, nepříliš kontrolovanou hádkou získáváme surovinu pro nezbytnou konfrontaci. V hádce se ozřejmuje, co je ve vztahu třeba řešit - pokud jde o vymezení, pokud jde o uchování či obnovení pocitu vlastní hodnoty, ale také pokud jde o úzkosti, strach a přání něco změnit. Když otevřeně projevujeme hněv, říkáme tím také, které obavy jsou s naším hněvem spojeny nebo jsou v jeho základech. A říkáme tím též (někdy silně přepjatě), jakou změnu bychom si přáli, v jakém smyslu bychom si přáli proměnu druhého člověka. V otevřeném vyjadřování hněvu a v hádkách je značný potenciál co do možností změny a zážitků blízkosti.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Pocity viny

Agresivní, nepřátelský výpad vyvolaný pocitem viny je známá věc. Děje se podle hesla: nejlepší obranou je útok. Tento postoj byl dlouho dán pohlavně specificky. Když před takovými dvaceti lety vyvolala žena v muži pocity viny, muž vzápětí zasáhl a způsobil, že se žena ocitla ještě více v neprávu. Pocity viny pak měla zase ona. Dnes se to nemusí dít nutně tímto způsobem. Jednak už se muži naučili, že to není nijak jemný způsob, jednak se ženy naučily dělat to také tak.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Zhoršit beznaděj

Když je něco beznadějné, nemůže to už nic zhoršit. Takže vždycky stojí za to, aby to člověk riskl a mrkl se, jestli by třeba něco, co může udělat, tu věc nezlepšilo.

Torey L. Hayden: Dračice a mazánek

Žába v mixéru

"Ty si myslíš, že jsi udělala něco špatného?"
"Hodila jsem žábu do mixéru! Vrrrr!" Zvedla jeden prst jako kdyby chtěla stisknout imaginární tlačítko. "Přesně tak to udělám zrovna teď s touhle panenkou," prohlásila a ukázala na prázdné místo na stole. Držela panenku ve svislé poloze, nohama dolů, a zasunula ji do imaginárního mixéru. "Vrrr! Je úplně na cucky. Podívejte se na tu krev. Všude samá krev. Vrrr!"
Vesele na mě pohlédla. "A teď odklopím víko. Mixér běží a já odklopím víko. Vrrr! Krev vás celou zastříká! Teď jste celá od krve. Cha-cha-cha-cha!"

Torey L. Hayden: Dračice a mazánek

Reklamování empatie

Jednou stránkou hněvu je reklamování empatie. Sdělujeme člověku, který nás rozhněval, že byla ve vztahu narušena vzájemná úcta,  jak my ji chápeme, a že by tato úcta měla být co nejdříve obnovena. Kdybychom projev hněvu chápali tímto způsobem, mohl by mít konstruktivní účinek. Jenže ve vyjádření hněvu je většinou obsažen také mocenský nárok. Extrémně vyjádřený zní asi takto: "Mírou všech věcí jsem já. Všichni by se měli chovat pokud možno tak, abych se nemusel rozčilovat. Jinak řečeno, všichni se mají podrobit mé míře." A následuje věta: "Buď se budeš chovat tak, jak chci já, nebo budu zlobit já tebe." Pokud je projev hněvu vnímán tímto způsobem, dává se do pohybu spirála hněvu a zlost eskaluje. V takovém případě se hovoří o mocenských bojích, v nichž se pak objevují útočníci a útočnice, a ovšemže také oběti. Bohužel bývá těžké říci, kdo je vlastně obětí a kdo agresorem.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Hněv

Kdo si připouští hněv, ten věří, že ještě může život změnit. Kdo už si hněv nepřipouští, ten už v to nedoufá.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Naprosto dokonalé sebeovládání

Jestliže se kontrola hněvu zdařila až příliš dobře a výchova a sebevýchova nás naučila ovládat se v každé situaci, pak pro nás za určitých okolností bude velice těžké zacházet s hněvem konstruktivně.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Posunutý příbor

Jste-li s někým na večeři nebo na obědě a posunete například nůž za pomyslnou hranici předělující prostor mezi vámi, pak můžete z partnerovy reakce usoudit mnohé. Pokud nůž postrčí zpátky k vám, jasně tím dává najevo, kde si vás přeje mít. Měli byste se smířit s tím, že romantika nejspíš nebude na pořadu dne nebo že je vám přinejmenším naznačováno, abyste tolik nepospíchali. Ale i když protějšek vaši výzvu nepřijme kladně, nemusí to ještě znamenat, že o vás nemá zájem. Kdepak.
Uvědomte si, že neverbální komunikace probíhá zpravidla za hranicemi vědomí, takže komentáře týkající se nevědomých reakcí mohou druhé urazit, rozčilit nebo i úplně odradit. Práce s řečí těla by měla být co nejnenápadnější, docela neznatelná, nepostřehnutelná.

Martin Lloyd-Elliot: Řeč těla

Drobný incident

Jednoho večera došlo k drobnému incidentu. Nikdo si už přesně nepamatoval, o co tehdy šlo. Mezi Kevinem a nevlastním otcem se cosi seběhlo a otčím žádal chlapce o vysvětlení. Kevin mu samozřejmě neodpověděl. Muž poté Kevina udeřil a zavřel ho do kumbálu se smetáky, protože věděl, že se bojí tmy. Chtěl ho pustit ven, až mu chlapec odpoví. Kevin to neudělal. Otčím ho zatáhl do ložnice, před dvěma mladšími sestrami ho svlékl do naha a přivázal ho s roztaženýma rukama a nohama na postel. Pak donutil holčičky, aby se chlapce dotýkaly na intimních místech a líbaly ho tam.
Ráno byl Kevin ještě svázaný. Otčím donutil sestry, aby se na něj dívaly, jak se počurává, a aby se mu za to smály, protože jinak by jim dal výprask. Když Kevin odmítal mluvit, aby vysvětlil své předchozí chování, nevlastní otec se rozzuřil. Odřízl Kevinova pouta, dovlekl ho do kuchyně a začal ho mlátit pánví na smažení, dokud chlapec neomdlel.

Torey L. Hayden: Zvíře - příběh o klukovi, který promluvil

Panna a nazí mladíci

Stará panna, která bydlí u řeky, si stěžuje na policii, že se před jejím domem koupou nazí mladíci. Inspektor vyšle jednoho ze svých mužů, aby výrostky zahnal kus po proudu, kde nejsou žádné domy. Na druhý den volá žena, že mladíci jsou pořád ještě na dohled. Strážník je jde tedy poslat ještě o kus dál. Za několik dní nato přichází žena znovu a rozhořčuje se: "Ze střechy, když si na ně vezmu dalekohled, jsou vidět pořád!"
Možná vás napadne: Co udělá žena, až je konečně neuvidí? Vydá se po proudu na procházku, nebo jí bude stačit jistota, že se někde koupou nazí? V každém případě si můžete být jisti, že se tím nepřestane zabývat.

Paul Watzlawick: Úvod do neštěstí

Návod na věčný problém

Aby se z našeho problému stal věčný problém, nebudeme ho pokoušet, nýbrž se mu pokusíme vyhnout.
Jako základ nám k tomu poslouží historka o muži, který každých deset minut tleskl rukama. Když se ho otázali, proč to dělá, odpověděl:
"Abych vyplašil slony."
"Slony? Vždyť tu žádní nejsou!"
"Ne? Tak vidíte!"
Pointou historky je poznání, že zabránit nebo vyhnout se problému či hrozivé situaci představuje na jednu stranu - zdálo by se - nejrozumnější řešení, na druhou stranu nám zaručuje, že problém bude trvat dál. V tom je celý vtip vyhýbání se.

Paul Watzlawick: Úvod do neštěstí

Budoucím generacím

Ať si to uvědomujete nebo ne, každý den máte příležitost někoho inspirovat,  změnit něčí život k lepšímu. Ať si to uvědomujete nebo ne, dáváte současnému světu příklad, jak žít. Aniž si to uvědomujete, můžete se mladší ženě stát moudrou rádkyní. A proto, jestliže nepociťujete potřebu vypadat hezky kvůli sobě nebo svému manželovi/příteli/milenci, pak se přemluvte a snažte se vypadat dobře coby inspirace pro příští generaci.

Jamie Cat Callanová: Francouzky nespí samy

Anděl i ďábel

Jak znám Američanky, tak všechny zápolíme s problémem duch/hmota. Zkusme si to představit takto: Na jednom rameni nám sedí ďábel, který šeptá: "Jen do toho, sněz ten čokoládový dort!" A na druhém rameni nám sedí anděl, který radí: "Ne! Dej si jen pár hranolků mrkve." Věčný vnitřní boj nás vede k přísným redukčním dietám, které pak mohou vést k nákupním horečkám. Nebo se jako rozený shopaholik, hromadící tuny nepotřebného šatstva, vydáme opačným směrem, rozstříháme všechny své kreditní karty a nekoupíme si ani jedinou novou věc. Tento boj zažily a nadále svádějí všechny ženy, neboť to máme zakotveno v genech. Jenomže Francouzka usiluje o udržení rovnováhy věcí. Vždy se s mírou oddá požitkářství, aby uspokojila jak svého "ďábla", tak "anděla".

Jamie Cat Callanová: Francouzky nespí samy

Hodit se do gala

Dovolím si americké dámy ujistit, že Francouzky se neházejí do gala pouze proto, aby se blýskly nebo okolí dokázaly, že se stále drží na vrcholu poslední módy. Pečlivě se obléci chápou jako jednu z forem zdvořilosti. Vzít si na sebe něco, co potěší oko, znamená beze slov sdělit přátelům, rodině a novým známým, že jim opravdu stojí za to, aby pro ně uspořádaly malou módní přehlídku. Není snad pravda, že když se všichni budeme usilovně snažit být zajímaví, jiskrní a přitažliví, přetvoříme tento svět v lepší místo? Mnohem poutavější, úchvatnější a příjemnější?

Jamie Cat Callanová: Francouzky nespí samy

Mlčení a strach jako ochrana

Jak míjely další dny a Kevin byl stále posedlejší brutálními kresbami znázorňujícími vraždu a řečmi o násilí, začala jsem věřit, že využíval strach jako způsob, jak udržet svou nenávist pod kontrolou. Právě to mohl být důvod jeho dlouholetého mlčení. Pokud člověk vůbec nemluví. neriskuje, že ze svého nitra vypustí nebezpečné myšlenky. Kevin zkrátka dělal to nejlepší, co dokázal, aby zvládl emoce. Pokud se něco ukázalo jako riskantní a příliš to vybičovávalo jeho emoce, začal se toho bát a nemluvil o tom. Nakonec se podobal drogově závislému. Bylo ale zapotřebí více a více strachů a současně i více mlčení, aby to všechno zůstalo nevyřčeno. Až se nakonec ocitl v pasti a strach a mlčení začaly ovládat jeho chování. Musíme k němu být spravedliví - v dané situaci udělal to nejlepší, co mohl. Zavřel do klece toho, kdo za to všechno mohl.

Torey L. Hayden: Zvíře - příběh o klukovi, který promluvil

Strach z vlastní duše

Cítil jsem, jako by má duše trpělivě čekala, až se postavím svým strachům z jejích tajemství, a nesměle doufala, že spolu budeme zase jednou zpívat, a věřila, že se nakonec možná přihlásím o své pravé jméno.

Bill Plotkin: Soulcraft - síla duše

Odlišnosti

Skrze praktikování rituálů a tanců nabízí šamanismus jasnou a strukturovanou cestu, určitý typ duchovního vývoje. Výsledkem šamanského výcviku je pomalý a postupný rozmach duše, nebo lépe řečeno: zvětšený prostor pro duši v rámci čtyř těl. Rozvoj není často uznáván za skutečnou duchovní cestu, neboť tato metoda se od ostatních a známějších duchovních škol a náboženství liší. Šamanský výcvik je ve srovnání s nimi tak trochu podivný. Jogín se bude snažit zklidnit vnitřní oheň svých vášní a emocí, zatímco šaman se bude učit ovládat oheň skutečný. Jogín se bude snažit ovládat své vnitřní démony, ale šaman bude rozmlouvat s duchy kolem sebe. Šaman nepraktikuje meditaci a nepoužívá žádné techniky, aby dosáhl naprostého vnitřního ticha. Naopak místo toho, aby byl zticha, neustále mluví. Pokročilá šamanská praxe je nepřetržitá improvizovaná modlitba, která nikdy nekončí, neustálý dialog s přírodním a duchovním okolím.

Daan Van Kampenhout: Obrazy duše

Extrémní utrpení

Pro medicinmany jsou rituály extrémní, protože pouze v extrémním utrpení se lidská osobnost doširoka rozevře a může přijmout sílu duchů.

Daan Van Kampenhout: Obrazy duše

Vzdor jako patologické přizpůsobování

Mnoho dospělých vězí dosud ve vzdoru. Je však nutné ho překonat, neboť vzdor je jen paradoxní způsob přizpůsobování. Když někdo řekne A, musí vzdorovitý člověk říci B. Kdyby někdo jiný řekl B, musí člověk ve vzdoru říci A. Je třeba vidět, že vzdorovat znamená přizpůsobovat se opaku. U lidí nadměrně přizpůsobivých je to podobné: Řekne-li někdo A, musí přizpůsobivec říci rovněž A, řekne-li někdo B, musí on říci také B. Přizpůsobiví jsou oba, jenže vzpurník se přizpůsobuje opaku. Vzdorem si vzdorovitý člověk opatřuje pocit, že je nezávislý a nevnímá přitom, jak je nadále závislý. Nemálo lidí se ve vzdoru zatvrdilo. Dostávají se do stále stejných, typických konfliktních situací. "Já jsem nezávislý člověk, mně nemá nikdo co říkat!" To je osudná věta, neboť nezávislí lidé nemají strach z toho, že jim někdo něco řekne. Ve svém rozhodování počítají i s názory druhých.

Heinz-Peter Röhr: Hysterie - strach z odmítnutí

Láska je dar

Extrémní potřeba uznání své hodnoty a závažnosti a úsilí, které s tím souvisí, nevedou k úspěchu. Láska je dar. Není to něco, čeho by se dalo dobýt prací a úsilím. Láska existuje bezděky, je zdarma. Jinak to není láska, ale něco jiného, třeba výměnný obchod. Jen ten, kdo věří, že sám stojí za to, aby byl milován, může lásku integrovat. Řešení tkví ve větě: Nemusím dělat nic pro to, abych byl milován. Teprve když se člověk přestane shánět po lásce a nebojí se zůstat stát, teprve tehdy je schopen vysunout příslušná "tykadla" a poznat, kde mu kyne dar náklonnosti, aniž pro to musí cokoli dělat.

Heinz-Peter Röhr: Hysterie - strach z odmítnutí

Učit se odpouštět

Učit se odpouštět je tedy v první řadě zisk pro vlastní osobu. Teprve pak může člověk poznat, co vlastně skutečně chce. To uvolňuje energie a otevírá nové životní perspektivy. Trvat na výčitkách, vzteku a nenávisti je jistá cesta k bolesti a trápení, protože se tyto pocity nakonec obrátí proti člověku samému.

Heinz-Peter Röhr: Hysterie - strach z odmítnutí

Sisyfos

Sisyfos je podle řeckého mýtu odsouzen, aby den co den od slunka do slunka valil kámen na horu, ze které se mu skutálí zas dolů, sotva slunce zapadne. Příštího rána musí Sisyfos znovu valit kámen na horu. Zrovna tak se vede každému, kdo se snaží vypracovat se k pocitu vlastní hodnoty. Namáhá se, plahočí, aby dosáhl něčeho mimořádného nebo aby se přiblížil cíli. Ale není to nic platné. Sotva si pomyslí, že už je nahoře, kámen se mu skutálí, a on musí začít znovu. Pocit vlastní hodnoty se totiž nedá získat prací ani vybojovat. Ten člověk buď má, anebo nemá. Když si někdo myslí, že má zapotřebí propracovat se k pocitu vlastní hodnoty, už je pozdě. Ocitá se v začarovaném kruhu, který tak naléhavě líčí řecký mýtus.

Heinz-Peter Röhr: Hysterie - strach z odmítnutí

Hysterické hrátky

Typickou variantou hysterické hry je sexualizace vztahů. Tak například vysílá žena jednoznačné, obvykle přehnaně erotické signály a láká partnery. Jakmile však vezmou její signály vážně, jsou rozhořčeně odmítáni. Tato hra má dvojí cíl. Na jedné straně taková žena cítí, že má jako žena hodnotu, na druhé straně může demonstrovat sobě samé, že je mravná a nedá se jen tak svést.

Heinz-Peter Röhr: Hysterie - strach z odmítnutí

Panna a netvor, ošklivý žabák, čarodějnice a terapeut

Pro mnoho pohádek je typické, že hrdinka musí obejmout odporné, ohavné zvíře. Například v pohádce Panna a netvor překoná krásná dívka nakonec svou slabost v kolenou, svůj odpor, a souhlasí, že se z velkého soucitu provdá za ubohého netvora a opustí svého (incestního) otce. V tomto okamžiku se netvor mění na prince. V mnoha pohádkách je netvorem had nebo žába nebo osel či krokodýl a hrdinka jej dokáže políbit jen s nadpozemskou pomocí či vnuknutím, což se zde děje s pomocí staré čarodějnice z lesa. V klinických pojmech to znamená sebrat veškerou agresivní, sexuální a "chtonickou" energii, která leží nevysvobozena pod "krásným, poddajným" falešným self z dětství - něco, co se snáze řekne, než udělá, a co často vyžaduje vytrvalé povzbuzování od terapeuta, který, tak jako čarodějnice, má důvěru v útrapy života, již traumatizovaný pacient nemá.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Zničil jsem tě. Miluji tě.

Následně po "subjekt komunikuje s objektem" přichází "subjekt ničí objekt" (když se tento stává vnějškovým); a pak může přijít "objekt přežije zničení subjektem". Avšak přežití nemusí nastat. Do teorie objektních vztahů se tak dostává nový rys. Subjekt říká objektu: "Zničil jsem tě" a objekt je tam, aby přijal toto sdělení. Od nynějška subjekt říká: "Ahoj objekte!" "Zničil jsem tě." "Miluji tě." "Máš pro mě cenu, protože jsi přežil mé zničení." "I když tě miluji, tak tě také neustále ničím v (nevědomé) fantazii." Zde pro jedince začíná fantazie. Subjekt nyní může používat objekt, který přežil.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Spojení dvou světů, oplakání a láska

"Může se všechen tento tajný údiv a obnovená naděje a touha odehrávat v prožívaném životě, tj. v 'reálném' světě?" Jestlipak má magický vnitřní svět svoje místo ve vnějším životě? Jestlipak se může posvátný rozměr prožitků z dětství uchovat do dospělosti? Jsou sakrální svět a profánní svět slučitelné?
Na tyto dojímavé a trýznivé otázky má psychoanalýza bolestnou odpověď: "Ano, ale pouze s velkým úsilím a s velkým utrpením", s utrpením, v němž musí být iluze, spřádané - možná vůbec poprvé - kolem vnějšího "objektu", nakonec oplakány jen jako iluze, mají-li se rozvinout do zralé lásky. Zralá láska propůjčuje objektu jeho nezbytnou svobodu a oddělenost.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Opravdový člověk je ten...

Jungova původní formulace se dá parafrázovat následovně: [Opravdový] člověk je ten, v němž byl primární ego-komplex nahrazen nebo podstatně modifikován manifestací Self. Z toho plyne, že rozšíření vědomí nastalo prostřednictvím asimilace obsahu kolektivního nevědomí skrze transcendentní funkci. V tomto vývojovém procesu potkal člověk dvě primární archetypové postavy - dalo by se skoro říci osobnosti - a seznámil se s nimi v mnoha podobách. Jednou z nich je lepší aspekt Self, jejž Goethe představil jako Fausta a Nietzsche jako Zarathustru. Druhý je horší aspekt Self, představovaný u Goetha Mefistotelem a u Nietzeho "nejohyzdnějším člověkem". Každý, kdo prožil individuační proces, ví, že jedna z těchto postav v sobě skrývá druhou ... což vede ke starému přísloví "Je-li přítomen Bůh, Ďábel je nedaleko".

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Satan

Cituje poznání Starého zákona, kde se ukazuje, že původní představa Satana nebyla personifikována jako postava, ale byla slovesem s  významem "překážet". Teprve později se stala "protivníkem" a ještě později byla začleněna do Božství (Self) jako "druhá ruka" (hněv) Boží.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Ztráta duše a posedlost

Je-li komplex z osobního nevědomí disociován, člověk prožívá pocit ztráty. ... (Primitivní člověk by správně mluvil o ztrátě duše, protože určité části duše se skutečně ztratily.) Naopak, když se takový komplex znovu stane vědomým, například díky psychoterapeutické léčbě, zažívá člověk nárůst síly. Mnoho neuróz se vyléčí tímto způsobem. Avšak na druhé straně, když se komplex kolektivního nevědomí spojí s egem ... je pociťován jako podivný, zvláštní ... fascinující ... ale také nebezpečný. Spojení kolektivního obsahu s egem vždy vytváří stav odcizení. ... Vniknutí tohoto cizorodého obsahu je charakteristickým symptomem signalizujícím nástup mnoha duševních nemocí. Pacienti jsou zaplaveni podivnými monstrózními myšlenkami, celý svět se zdá změněný, lidé mají hrůzné, pokřivené tváře a tak dále. (Primitivní lidé vnímají tuto úroveň komplexu jako posedlost duchem.)

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Domovní jistič duše

Tento proces by se dal představit jako domovní elektrický jistič. Přijde-li příliš mnoho elektřiny, tj. více než může elektrické vedení v domě bez poruchy unést, jistič se rozpojí a spojení s vnějším světem je přerušeno. Avšak v duši je tento proces mnohem složitější, neboť jsou tam dva zdroje energie - jednak vnější a jednak vnitřní svět, nevědomí. Takže když se duševní jistič rozpojí, přeruší oba. Člověk musí být chráněn proti nebezpečné stimulaci z vnějšího světa, ale také z oněch potřeb a přání, jež přicházejí z hloubi jeho nitra.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Živoucí mrtvola

Její vnitřní život byl narušován morbidními pocity, že je živoucí mrtvolou, a byl plný silného vzteku, jenž se projevoval v hrůzostrašných představách o mrzačení a čtvrcení těla. Tyto obrazy amputace, usekaných zápěstí, rukou a hlav se spontánně objevovaly v jejím uměleckém díle a všichni kromě pacientky tím byli znechuceni.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Démonický ochránce a pronásledovatel

"Již nikdy více," říká náš tyranský hlídač, "nebude traumatizovaný osobní duch tohoto dítěte tak hrozně trpět! Již nikdy více nebude stát takto bezbranný tváří v tvář kruté realitě. ... Než k tomu dojde, tak jej rozmetám na střepy [disociace], nebo jej zabedním a uklidním fantaziemi [schizoidni distancování], nebo jej umrtvím omamnými látkami [závislost], nebo jej budu pronásledovat, aby nezatoužil po životě v tomto světě [deprese]. ... Tímto způsobem uchovám to, co ještě zbývá z tohoto předčasně ukončeného dětství - z nevinnosti, která trpěla příliš brzy!"
Navzdory tomu, že náš ochránce-pronásledovatel má jinak dobré úmysly, číhá v těchto archetypových obranách tragédie.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Válečník a Kouzelník

Potřebujete-li ve svém životě více Válečníka, můžete začít tím, že se jednou večer zvednete od televize a donutíte se ke svižné procházce. Nebo načnete s karatem či s pravidelným cvičením. Začněte třeba s nezaplacenými složenkami na vašem stole. Vyskočte. Chce to pohyb. Dělejte něco! Samotné vás překvapí, jak rychle se začnete v mnoha aspektech svého života chovat jako Válečník.
Je-li vám zapotřebí využívat vědoměji energie Kouzelníka, tvařte se příště, až za vámi někdo přijde pro radu. jakoby jste skutečně nějakou radu měli. Chovejte se jakoby jste skutečně znali něco, co druhému může pomoci porozumět lépe jeho problému. Donuťte se pozornému vyslechnutí tohoto člověka. Pokuste se na okamžik vyhnat ze své mysli vlastní problémy a soustřeďte se na problém, o který se s vámi ten druhý snaží podělit. Hluboce se zamyslete a pokuste se onomu člověku věnovat co nejvíce ze své nahromaděné životní moudrosti. Máme jí totiž všichni mnohem více, než si myslíme.

Robert Moore, Douglas Gillette: Král, válečník, kouzelník, milovník

Myšlenky mění svět

Jde o to, že právě ty obrazy a myšlenky, které ve své mysli vyvoláváme, do značné míry určují nejen to, jak se nám věci jeví, ale také to, jaké ve skutečnosti jsou.

Robert Moore, Douglas Gillette: Král, válečník, kouzelník, milovník

Vnitřní rozhovor

E: Kdo jsi? (Odmlka) Kdo jsi? (Odmlka) Co chceš? (Dlouhá odmlka) Ať jseš kýmkoliv, mám s tebou problémy.
P: A není to sranda?
E: Ah, takže tam opravdu někdo je?
P: Ty seš chytrej jak opice. To víš, že tady někdo je. Byl bych rád, kdybych mohl říct to samý o tobě. Moc rozumu's nepobral!
E: Co ode mě chceš?
P: No, nech mě přemejšlet. (Odmlka) Ty dobře víš, co chci, ty pitomče. Chci ti udělat ze života peklo.
E: Ale proč?
P: Proč? (Posměšně) Protože to je sranda. Ty si o sobě myslíš, jakej nejseš borec. Ale představ si, kdyby tě teď vyrazili! Chlape, kdo by byla sranda!
E: Kdo jsi?
P: Mý jméno není důležitý. Důležitý je, že jsem tady.
E: Proč chceš udělat z mého života peklo? Proč z toho máš legraci?
P: Protože ty si takovej ubohej život zasloužíš. Já jsem ubohej.
E: Proč jsi ubohej?
P: Díky tomu, cos mě udělal.
E: Já udělal tobě?
P: Vůbec se o mě nestaráš, netvař se, že jo.
E: Já se starám. Chci se starat.
P: Jo, protože se necejtíš dobře.
E: To je pravda. My dva se spolu musíme domluvit.
P: No to teda nemusíme. Nejdřív tě musí vyhodit.
E: Já nedovolím, aby mě kvůli tobě vyhodili.
P: Tak mě v tom zkus zabránit!
(...)
P: Zapomeneš na všechny ty tvoje skutečný pocity o okolních věcech - všechny pocity, rozumíš. Jseš posera. Já jsem tvý pocity, tvý skutečný pocity. Občas chci bejt naštvanej, občas chci mít opravdovou radost! Ale ty se pořád motáš kolem a honíš si triko. Tvoje síla je ve mně, hochu. Já jsem tvý skutečný já!
E: Chci se stát tvým přítelem. A... chci, abys byl mým. Ty nejsi já. Mám své vlastní názory a chci, abys je vyslechl. Ale teď opravdu obrátím list. Na druhou stranu tě zase nemůžu nechat, aby sis v práci plácal, co chceš. Když se naštvu, tak se naštveš taky. Jsme v tom jeden jako druhý, chápeš.

Robert Moore, Douglas Gillette: Král, válečník, kouzelník, milovník

Pornografie

Tento popis také přesně vystihuje to, co starověká náboženství označovala jako modlářství. Vášnivý Milovník nevědomky věnuje nepočetným fragmentům své zkušenosti veškerou moc Jednoty, kterou nemůže nikdy dosáhnout. Projevuje se to také v zajímavém fenoménu, jaký, jsou pornografické sbírky. Muži pod vlivem rozkladné energie Vášnivce velice často hromadí obrovské spousty fotografií nahých žen, které pořádají do skupin nazvaných "prsa", "nohama" a podobně. Pak si kolem sebe rozloží všechna prsa a budou se kochat pohledem na ně a jejich porovnáváním. To samé budou dělat s "nohama" a dalšími částmi ženské anatomie. Obdivují krásu jednotlivých částí, nedokáží postihnout ženu jako celistvou bytost ve fyzickém a psychologickém smyslu. Zcela jistě pak nejsou schopni vidět ženu jako jednotu těla a duše, jako celého člověka, se kterým mohou navázat intimní, lidský vztah.

Robert Moore, Douglas Gillette: Král, válečník, kouzelník, milovník

Ztopořený penis

Ztopořený penis je pochopitelně sexuálním symbolem. Současně je však symbolem samotné životní síly. Krev byla pro lidi ve starověku nositelem ducha, energie a duše. Jakmile tedy krev ztopořila penis, stal ze ztělesněním ducha prostřednictvím těla. Živoucí síla (vždy chápána jako božská) tak vstupovala do světského světa hmoty a lidského života.

Robert Moore, Douglas Gillette: Král, válečník, kouzelník, milovník

Zlý kouzelník

Aktivní pól stínu Kouzelníka je svým způsobem "mocným stínem". Muž pod vlivem tohoto stínu nevede druhé tak, jak to činí Kouzelník, on je ovládá způsoby, které nejsou na první pohled zřejmé. Nemá zájem o iniciaci ostatních v poznenáhlých stupních, které dokáží integrovat a zvládat, s cílem dovést je k lepšímu, šťastnějšímu a plnějšímu životu. Manipulátor je místo toho manévruje tak, že jim odpírá informace, které mohou potřebovat ke svému vlastnímu dobru. Za to malé množství informací, které poskytuje, si nechává dobře platit. Je však přesně odměřená pro účely demonstrace jeho nadřazenosti a velké učenosti. Stínový Kouzelník není jenom odtažitý, je také krutý.
(...)
Tento mocný Stín je však patrný i u mnoha mužů věnujících se moderní medicíně. Je všeobecně známo, že nejvíce peněz vydělávají specialisté uvedení do exkluzivních oborů znalostí. Bez pochyby existuje celá řada specialistů, kteří se skutečně zajímají o dobro svých pacientů. Mnozí však pacientům zatajují řadu podstatných detailů nutných k porozumění tomu, co jim chybí. (...)
Narůstající složitost zákona a kódovaného jazyka soudních jednání a dokumentů (ať už dále slouží čemukoliv jinému) široké veřejnosti jasně označují: "My, příslušníci právní profese, máme přístup ke skrytému vědění, které vám může přinést obrovský prospěch, nebo vás může zničit. Poté, co jsme vám za naše služby naúčtovali náš neslýchaný poplatek, můžete, ale také nemusíte, z našeho kouzla načerpat nějaký prospěch."

Robert Moore, Douglas Gillette: Král, válečník, kouzelník, milovník

Vitalita

Avšak jakmile cítíme, že nejsme s Válečníkem v kontaktu, jsme posedlí jeho pasivním pólem. Stanou se z nás zbabělí masochisté. Budeme snít, nebudeme však schopni jednat dostatečně rozhodně na to, abychom těchto snů dosáhli.  Bude nám scházet vitalita a budou nás přepadat deprese. Budeme postrádat schopnost snášet bolest nutnou k dosažení jakéhokoliv smysluplného cíle. Chodíme-li do školy, nejsme schopni vypracovat své úkoly, nenapíšeme své slohové práce. Pokud jsme členem obchodního oddělení a dostaneme na starost nový region, budeme sedět v kanceláři a civět na mapu a na seznam kontaktů, které musíme vybudovat, nedokážeme se však přemoci zvednout telefon a někomu skutečně zavolat.

Robert Moore, Douglas Gillette: Král, válečník, kouzelník, milovník

Krutost

Za příklad první podoby krutosti nám může posloužit cvičení, které aplikovali nacisté při tréninku jednotek důstojníků SS. Účastníci důstojnického výcviku chovali štěňata, o která se museli všestranně starat, museli nad nimi bdít, když byla chorá, krmili je a koupali hráli si s nimi. Pak v libovolném okamžiku, určeném trenérem, dostali muži rozkaz štěňata zabít, přičemž nesměli projevit sebemenší lítost. Tento trénink bezcitného sadismu byl evidentně velice úspěšný, protože muže proměňoval ve vraždící stroje, kteří vedli koncentrační tábory.

Robert Moore, Douglas Gillette: Král, válečník, kouzelník, milovník

Šerm

Šermíř totiž netrénuje pouze své tělo, trénuje i svoji mysl. Učí se myslet s rychlostí blesku, vyhledávat nechráněná místa v soupeřově postavení a pohybech, krýt se, útočit a zasahovat soupeřovo tělo. Jeden univerzitní student hovořil o tom, jak se po zápisu na šermířský kurz zlepšily jeho školní výsledky. Byl náhle schopen s neuvěřitelnou jasností identifikovat hlavní body náročné přednášky, zpozorovat slabiny argumentů, kterými je určitá teorie podložena, pochybovat o určitých výrocích s takovou přesností a jistotou, která pro něho byla dříve zcela neznámá. Dokázal nyní nutit přednášející a spolužáky k tomu, aby jejich slova buď dávala smysl, nebo aby je přehodnotili. Přesně věděl, co se chce naučit. A věděl také, jak toho chce dosáhnout.

Robert Moore, Douglas Gillette: Král, válečník, kouzelník, milovník

Nefritový

Nefritový penis muže zapadá do yinové vagíny ženy, růžový jazyk ženy vstupuje do mužových úst, dávaje tak i ženě šanci jakési iniciativy, šanci se nějak projevit, aby i v tomto smyslu byla jejich rozkoš jaksi vzájemná a vyvážená, aby se žena necítila pořád tak pasivní a upozaděná.

Li Yu: Rouputuan - meditační rohožky z masa (The Carnal Prayer Mat)

Bilancování ženy

Nutno říci, že Aromě několik dní ta příhoda taky nešla z hlavy, začalo jí to zajímat, docela ráda by toho úžasného cizince viděla, ale když přešlo několik dní a nikdo se neobjevil, pustila ho z hlavy. Až teď, když se z nenadání dostavili tihle dva maličko zvláštní kupci, vybavila si při pohledu na tu mimořádně pohlednou tvářičku jednoho z nich někdejší rozmluvu s tehdy tak vyplašenou sousedkou a po odchodu těch dvou začala přemítat, jestli to nebude zase on, ten, co o něm tenkrát byla taková řeč. Kdyby šlo jen o to, jak vypadá, říkala si, všechna čest, asi opravdu první mezi všemi, jenže co já vím, co je vespod, jestli je to k čemu, aby to vůbec stálo za to, když už by měl člověk dát všanc dobré jméno. Kdyby to stálo za to, tak co by ne, ale mělo jít jen o tu figuru, o ten zevnějšek, to si ho sem můžu přivábit denně, ať si nakupuje, ať si toká, pokocháme se pěknou tvářičkou, ale dost! K čemu taky? Jenže on tu vedl takové docela divné řeči, co to tu začal plést, prý k večeru zajde něco zkontrolovat, on sice jako mluvil o stříbře, ale to mohlo mít taky docela jiný smysl. A co když se tu večer opravdu objeví, co budu dělat? Vyprovodit ho? Nechat ho? A třeba na celý život si zkazit reputaci? Musím se nějak rozhodnout, lámala si hlavu Aroma.

Li Yu: Rouputuan - meditační rohožky z masa (The Carnal Prayer Mat)

Vnitřní malý tyran

Malý tyran bojující proti své lidské přirozenosti je perfekcionistou. Klade si nesplnitelné cíle a proklíná se (právě tak, jako to dělala jeho matka), když se mu tyto požadavky předkládané dítětem v jeho nitru nedaří plnit. Tyran nutí muže k vyššímu a lepšímu výkonu, přičemž s výsledkem není nikdy spokojen. Tento nešťastník se stává otrokem (stejným, jako byla jeho matka) velikášského dvouletého dítěte ve svém nitru.

Robert Moore, Douglas Gillette: Král, válečník, kouzelník, milovník

Všechny ženy patří Králi

V příběhu o králi Davidovi a Batšebě byla i Batšeba ženou jiného muže - Uriáše Chetitského. Jednoho dne se David procházel po střeše svého paláce, když z výšky zahlédl koupající se Batšebu. Tímto pohledem byl tak vzrušen, že pro ni nechal poslat a donutil ji, aby s ním sdílela lože. Vzpomeňme si, že teoreticky patří všechny ženy v království králi. Ony však patří archetypu Krále, nikoliv smrtelnému králi. David se nevědomě identifikoval s energií Krále, a nejenomže si přivlastnil Batšebu, navíc nechal zavraždit Uriáše, jejího manžela. Naštěstí pro království měl David svědomí zosobněné prorokem Nathanem. Ten před něj přestoupil a vmetl mu vinu do tváře. Budiž Davidovi připsáno ke cti, že vinu přiznal a svého činu litoval.

Robert Moore, Douglas Gillette: Král, válečník, kouzelník, milovník

Ženské tělo

Malajec se upokojil: "Tak platí. Ale ještě něco. Každý má svůj vkus, každému se může líbit něco jiného, já můžu říct o některé, že se mi líbí, vám se líbit nemusí. Takže když jsem našel tři ženy, ještě to neznamená, že jsem se trefil do vašeho vkusu. Tak se vás raději předem zeptám. Máte radši tlustší nebo hubenější?"
Student Večerka opatrně pravil: "Ženské tělo má své zvláštnosti, některé kypré má svůj půvab, některé hubenější má taky svůj půvab. Jenom nesmí té kypřejší nic vyhřezávat přes šaty a té hubené zas nesmějí být vidět kosti. Když je u obou, u té kypré jako u té hubenější, všechno jak má být, tak je to vlastně vždycky dobré!"

Li Yu: Rouputuan - meditační rohožky z masa (The Carnal Prayer Mat)

Dávání síly

Řekl, že jsme vždycky potřebovali být schopní dávat. Protože jsme ale nevěděli, v jaké oblasti nebo jakým směrem, dávali jsme vždycky sami sebe místo svojí síly, protože jsme neměli žádnou sílu, o niž bychom se mohli podělit. A že se dokážu naučit sdílet svou sílu a nevzdávat se části sebe sama. Že moje síla je jediné, co skutečně můžu lidem dávat, a moje zkušenosti a naděje. Ale pokud jde o něco hmatatelného, čeho by se mohli chytit, pak je to moje síla. Moje naděje ale ještě nejsou jejich nadějemi, dokud nemají vlastní sílu. A moje zkušenosti jsou jenom mostem ke spojení s jejich mostem. Naše společná zkušenost je vědět, jak kráčet vzájemně po svých cestách.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Zlatá střední cesta pro dva

Jestliže se nemůžete setkávat s někým na principu zlaté střední cesty a být oba takoví, jací jsme, pak skutečně není potřeba s takovým člověkem něco sdílet.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Potřeba srovnávat se

To je naše významné lidské zranění! Právě to se nám stávalo ve škole. Byli jsme tak moc srovnáváni mezi sebou navzájem nebo s nějakým průměrem, střední hodnotou, konceptem, že sami o sobě uvažujeme primárně ve srovnání s tímto zobecněním. Pokud Metoda osobního totemu něčemu napomáhá, mělo by to být to, že začneme přijímat, respektovat, vážit si toho, kým jsme v celé své jedinečnosti, a přestaneme si myslet, že bychom měli být nějakým způsobem jiní.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Ovládání a schopnost volby

Potřebuju sama o sebe pečovat. Potřebuju se o sebe starat, hýčkat se. Nenechat se ovládat pocity nebo emocemi vlastními nebo pocity a emocemi druhých lidí, nebo ztratím schopnost volby.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Hledání

Hledání tvojí identity je hledáním tvojí duše.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Ublížit sobě

Jdeme navštívit aligátora (břicho). Povídá, že mě může fyzicky zranit, jestliže budu tvrdá sama na sebe. Proto má tak ostré zuby a rychlé reakce - ale že dává přednost tomu, když může být mírumilovný. Jestli se ale rozhodnu, může být velmi zlý.
Skotský teriér se mě ptá, jestli tomu rozumím. Odpovídám mu, že ano. Teriér mi říká, že se naučím nebýt sama na sebe tvrdá. Jen chce, abych věděla, že když si někdy opravdu zle ubližuju, existuje určitá část mě samotné, která na mě může skutečně zaútočit.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Intelektualizace

Přílišné zaujetí intelektualizací je jedním z aspektů naší nemoci, jehož prostřednictvím je nám bráněno žít v jednotě s celkem vlastní bytosti. Intelekt je pouze jedním z oken, jež jsou nám k dispozici pro nahlížení na realitu. Neméně důležitá jsou okna představivosti neboli imaginace a cítění.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Dokážeš to vysvětlit?

Učíme se nepříjímat své prožitky jako platné, jestliže nejsme schopni je popsat nebo vysvětlit. To je pravděpodobně jedna z nejničivějších sociálních introjekcí do naší individuální celistvosti. Právě tuto scestnou filozofii vyjadřoval Thorndike, když prohlásil, že vše existující může být nějak změřeno - což znamená redukování nebo převod všech prožitků do konceptů, jako kdyby konceptualizace byla základem namísto  zkušenosti; statický popis dynamického procesu. Při terapii je často možné slýchat, že lidé chtějí "pochopit" své emoce nebo "zjistit, co znamenají". Předpokládají určitou identitu založenou na ideích a konceptech a to, "co by si o nich mohli lidé myslet," namísto aby prožívali dynamické a vášnivé pocity, jež mají.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Stroj chladně fungující, pohlcující a vytrhující

Naše pozornost se tak nevyhnutelně obrací k tomu nejpodstatnějšímu: ke krizi soudobé technické civilizace jako celku, k té krizi, kterou Heidegger popisuje jako bezradnost člověka tváří v tvář planetární moci techniky. Technika – toto dítě moderní vědy jakožto dítěte novověké metafyziky – se vymkla člověku z rukou, přestala mu sloužit, zotročila ho a donutila, aby jí asistoval u přípravy své vlastní zkázy. A člověk nezná východisko: nedisponuje myšlenkou, vírou a tím méně nějakým politickým konceptem, který by mu vrátil situaci do jeho rukou; bezmocně přihlíží, jak onen chladně fungující stroj, který vytvořil, ho nezadržitelně pohlcuje a vytrhuje ze všech jeho přirozených vazeb (například z jeho „domova“ v nejrůznějším slova smyslu, včetně jeho domova v biosféře), jak ho vzdaluje zkušenosti bytí a uvrhuje do „světa jsoucen“.

Václav Havel: Moc bezmocných

Odpovědnost

Patočka říkával, že na odpovědnosti je nejzajímavější to, že ji s sebou nosíme všude. To znamená, že ji máme a musíme přijmout a pochopit tady, teď, v tomto místě prostoru a času, na něž nás Pánbůh postavil, a nemůžeme se z ní vylhat jakýmkoliv přesunem jinam, ať už do indického kláštera, nebo do „paralelní polis“. Jestli únik do indického kláštera jako individuální nebo skupinové východisko u západní mládeže tak často selhává, pak je to zřejmě jen a jen proto, že takovému východisku chybí právě onen prvek univerzality (všichni lidé se nemohou odebrat do indického kláštera).

Václav Havel: Moc bezmocných

Společnost a zákony

Lze si představit společnost, která má dobré zákony, v níž jsou zákony plně respektovány a v níž se přitom nedá žít. A lze si naopak představit docela snesitelný život i s nedokonalými a nedokonale aplikovanými zákony. Nakonec tedy vždycky jde hlavně o to, jaký je život a zda mu zákony slouží nebo zda ho potlačují; nikoli tedy pouze o to, zda jsou či nejsou dodržovány (ostatně mnohdy jejich striktní dodržování by mohlo být pro důstojný život tou největší pohromou). Klíč k lidskému, důstojnému, bohatému a šťastnému životu není v ústavě nebo v trestním zákoně: ty pouze určují, co se smí a co nesmí, život tedy usnadňují nebo ztěžují, omezují nebo neomezují, trestají, tolerují či chrání: nikdy ho však nenaplňují obsahem a smyslem.

Václav Havel: Moc bezmocných

Jste nevinen?

"Jste nevinen?" zeptal se. "Ano," řekl K. Odpověď na tuto otázku mu téměř způsobovala radost, zejména když odpověď svědčila soukromému člověku a byla tedy vyřčena bez každé odpovědnosti. Aby se nabažil té radosti, dodal ještě: "Jsem úplně nevinen." "Tak," řekl malíř, sklonil hlavu a zdál se přemýšlet. Najednou zas pozvedl hlavu a řekl: "Jste-li nevinen, je věc velmi prostá." K-ův zrak se zakalil, ten člověk, který se vydává za důvěrníka soudu, mluví jako nevědomé děcko. "Má nevina věc nezjednodušuje," řekl K. Musil se přese všechno usmát a pomalu potřásl hlavou. "Záleží na mnoha jemnostech, do kterých ten soud zabředá. Nakonec však vytáhne nějakou velkou vinu odkudsi, kde původně nebylo vůbec nic." "Ba, ba, zajisté," řekl malíř, jako by K. zbytečně rušil jeho přemítání. "Vy však jste nevinen?" "Nu ano," řekl K. "To je hlavní věc," řekl malíř.

Franz Kafka: Proces

Spravedlnost

"Je to Spravedlnost," řekl malíř konečně. "Teď ji už poznávám," řekl K., "zde je páska kolem očí a zde jsou váhy. Ale nemá na patách křídla a není v běhu?" "Ano," řekl malíř, "musil jsem to tak namalovat podle daného příkazu, je to zároveň Spravedlnost a bohyně vítězství." "To není dobré spojení," řekl K. s úsměvem, "Spravedlnost musí být v klidu, jinak se váhy kolísají a není pak možný spravedlivý soud." "Já se v tom podvoluji svému zákazníku," řekl malíř.

Franz Kafka: Proces

Černokněžník Zababa

Byl jste člověk a stal se z vás černokněžník. A to všecko pro vaši ctižádost a pro vaši pýchu. Chtěl jste něco, co člověk nemá chtít, chtěl jste to za každou cenu. Bylo vám jedno, co se stane s lidmi, se světem, s každou věcí, dostal jste se tak daleko, že vám bylo dokonce lhostejno, i co se s vámi samým stane, jen když jste mohl dosáhnout toho, co jste si zamanul. To je to kouzlo, které vás drží, to a nic jiného.

Pavel Nauman: Pohádky o mašinkách

Nejsem tatínek

Já nejsem tatínek, abych se o něho staral, já jsem zlý a mocný černokněžník Zababa.

Pavel Nauman: Pohádky o mašinkách

Přirozená funkce sexuality

Také přirozená funkce sexuality, která má za úkol vytvářet intimní mezilidský kontakt, nabývá větších rozměrů. Zvláště to platí o odtažitých lidech, pro které je sexualita někdy tím jediným mostem k druhým. Ale sexualita nefunguje pouze jako náhražka za lidskou blízkost. Projevuje se též ve spěchu, s jakým se lidé někdy vrhají do sexuálních vztahů, aniž by si dali navzájem šanci zjistit o sobě, jestli mají něco společného nebo jestli mají šanci oblíbit si jeden druhého, porozumět si. Samozřejmě se může stát, že emocionální blízkost později vznikne. Častěji k tomu však nedojde, protože úvodní spěch sám o sobě je známkou, že tito lidé mají příliš mnoho zábran na to, aby si dokázali vytvořit dobrý mezilidský vztah.

Karen Horney: Neuróza a lidský růst (v originále volně ke stažení)

Síla a slabost totální izolace

Jeho stažení se v dětství tak nejenom slouží jeho integraci, ale má i velmi významný pozitivní smysl: udržuje si odstup od svého vnitřního života.
Osvobození od pout mu dává možnost vnitřní nezávislosti. Musí však udělat více než jen zmrazit své pocity vůči ostatním, a to pocity kladné i záporné. Musí se také odvrátit od těch přání a potřeb, při kterých by pro jejich naplnění potřeboval druhé: jde o přirozenou potřebu porozumění, sdílení zážitků, náklonnosti, soucitu, ochrany. To má však dalekosáhlé důsledky. Znamená to, že si musí nechat svou radost, bolest, svůj žal, své slzy pro sebe. Často se například dojemně a zoufale snaží zvládnout svůj strach - ze tmy, ze psů atd. aniž by o tom někomu řekl. Cvičí se (automaticky) v tom, aby nejenom nedával své utrpení najevo, ale aby ho ani necítil. Nechce soucit či pomoc nejenom proto, že má důvody pochybovat o jejich pravosti, ale i proto, že i tehdy, když se mu soucitu a pomoci dostává, vidí v nich signály hrozících závazků. Kromě toho, že tyto potřeby zmrazuje, má pocit většího bezpečí, když nikdo neví, že na něho věci působí, a jeho potřeby nejsou ani frustrovány, ani ho nečiní závislým. A tak celkový odklon od přání, tak charakteristický pro proces rezignace, začíná. Stále ví, že by chtěl šaty, kotě, nějakou hračku, ale neřekne to. Postupně však, stejně jako u jeho strachu, i v tomto případě dochází k pocitu, že pro něj bude bezpečnější vůbec žádná přání nemít. Čím méně přání ve skutečnosti má, čím je ve svém odklonu důslednější, tím obtížněji ho může někdo ovládat.

Karen Horney: Neuróza a lidský růst (v originále volně ke stažení)

Transformace traumatu

Transformace vyžaduje ochotu dát všanc základní představy a přesvědčení o tom, kým jsme. Nezbytná je i víra v podobě důvěry v reakce a pocity, kterým nemůžeme plně rozumět, a ochota plynout svým prožíváním v harmonii s primitivními zákony přírody, jež převezmou vládu nad našimi zdánlivě neslučitelnými vjemy a přivedou je do rovnováhy. Aby mohli traumatizovaní lidé dovést cestu zpět ke zdraví do úspěšného konce, musí se vzdát veškerých předsudků a přesvědčení. Nezapomínejme však, že není možné vzdát se všeho najednou. 

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

Vnitřní svět

Trpíme tím, že žijeme v kultuře, která neuznává "vnitřní svět". V mnoha kulturách je vnitřní svět snů, pocitů, obrazů a vjemů posvátný. Pro většinu z nás je však jeho existence nečím vzdáleným. S orientací v této vnitřní krajině máme jen malé nebo dokonce žádné zkušenosti. Když pak prožíváme něco, co tuto schopnost vyžaduje, nejsme připraveni. Pokud se vůbec pokusíme takové prožitky zvládnout, sklouzáváme spíše do znovusehrávání, než abychom je obratně zpracovali.

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)