sobota 20. prosince 2014

Permoníci

Tento strom odpovídá přesně metalickému stromu v alchymii, je to tzv. arbor philosophica (filosofický strom), který jestli něco znamená, pak je to duchovní růst až po nejvyšší osvícení. Chladný, mrtvý kov se člověku ovšem jeví jako naprostý protiklad ducha - ale jak je to tehdy. když je duch právě tak mrtvý jako olovo nebo měď? Potom může například sen říci: Hledej to v olovu nebo ve rtuti! Zdá se totiž, že přírodě záleží na tom, aby vědomí poháněla k většímu rozšíření a vyjasnění, a proto využívá trvalé touhy člověka po kovech, zvláště po těch cenných, a vede ho k tomu, aby je hledal a zkoumal jejich možnosti. Během této práce mu může začít svítat, že v jeho dolech se nenacházejí jen rudné žíly, ale také permoníci, a že v olovu je skrytý buď nebezpečný démon, nebo holubice Ducha svatého.
Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX - Člověk a kultura

čtvrtek 18. prosince 2014

Polyteistický primitiv v našem nevědomí

Náš západní vývoj z primitivního stavu byl náhle přerušen vpádem psychologie a duchovnosti, které patřily kultuře mnohem vyšší. Náš případ nebyl tak zlý jako u černochů nebo Polynésanů, kteří se najednou konfrontovali s nesrovnatelně vyšší civilizací bílého muže, ale v podstatě to bylo totéž. My jsme byli zastaveni uprostřed dosud barbarského polyteismu, který byl vymýcen a potlačen - v průběhu staletí a před ne tak dávnou dobou. Domnívám se, že tato okolnost dodala západnímu duchu zvláštní vzpěrný tlak. Naše duchovní existence byla přeměněna v něco, čeho dosud nedosáhla a čím v podstatě vzato ještě nemohla být. A to se dalo uskutečnit jen disociací mezi vědomou částí psýché a nevědomím. Bylo to osvobození vědomí od břemene iracionality a pudovosti na účet celosti individua. Člověk byl rozštěpen na vědomou a nevědomou osobnost. Vědomá osobnost se dala domestikovat, protože byla oddělena od přírodního a primitivního člověka. Tak jsme se na jedné straně stali nesmírně disciplinovanými, organizovanými a racionálními, na druhé straně ale zůstal potlačený primitiv, odříznutý od výchovy a kutury.
To vysvětluje naše četné pády zpět do děsivého barbarství a rovněž to vysvětluje hrůznou skutečnost, že čím výše šplháme na hoře vědeckých a technických vymožeností, tím nebezpečnější a ďábelštější bude zneužití našich vynálezů.
Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX - Člověk a kultura

Tisíce let

Vzdáleným cílem procesu proměny je proto přibližně to, co tanulo na mysli Buddhovi. Avšak dospět tam není možné ani v jedné, ani v deseti generacích. Je zjevně potřeba mnohem delší doba, každopádně tisíce let, neboť kýžená proměna nemůže proběhnout bez nesmírného vývoje lidského vědomí. Dá se v ni jen "věřit", což Buddhovi i Kristovi následovnící zjevně dělali, v domnění - jak to u "věřících" bývá vždycky - že víra je všechno. Víra je sice cosi velkého, ale je náhradou za vědomou skutečnost, kterou křesťané moudře přeložili na život v zásvětí. Toto "potom" je ve skutečnosti kýžená budoucnost lidstva, předjímaná náboženskou intuicí.
Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX - Člověk a kultura

Spasitelem svých bohů

Buddha, duchovní připravovatel cesty pro celý svět, řekl - a snažil se osvědčit - že osvícený člověk je učitelem a spasitelem dokonce i svých bohů (nikoli jejich stupidním popiračem, jak to chce západní "osvícenství"). To bylo zjevně příliš, neboť indický duch ještě nebyl připraven integrovat bohy takovou měrou, aby se stali psychologicky závislými na duševním stavu člověka.
Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX - Člověk a kultura

neděle 30. listopadu 2014

Otázka náboženství

Otázka náboženství není tak jednoduchá, jak se domníváte: není to vůbec záležitost intelektuálního přesvědčení, ani filosofie, ba ani víry, jde spíše o vnitřní zkušenost. Připouštím, že tento názor teologové zcela ignorují, ačkoli o tom velmi mnoho mluví. Například Pavel se neobrátil ke křesťanství žádným intelektuálním nebo filosofickým úsilím, ani vírou, nýbrž pod silným dojmem svého bezprostředního vnitřního zážitku. Na něm spočívala jeho víra, avšak naše moderní teologie věc obrací a domnívá se, že musíme nejprve uvěřit, abychom pak mohli mít nějaké vnitřní zážitky; tento obrácený přístup však lidi přímo vhání do falešného racionalismu, který dokonce brání vzniku vnitřních zážitků. Přirozeným důsledkem pak je, že identifikují božství s kosmickou energií, s neosobní a v jádru fysikální veličinou, k níž se nelze modlit. Vnitřní zkušenost však je úplně jiná; svědčí o tom, že existují osobní síly, s nimiž lze navázat vnitřní, bezprostředně osobní kontakt. Nikdo, kdo doopravdy nepoznal, co to je vnitřní zážitek, není schopen o jeho existenci nikoho přesvědčit. Řeči samy - ať už je jejich záměr sebeušlechtilejší - nikoho nepřesvědčí.
C. G. Jung: Sto dopisů

Privatio boni

Tato záležitost týkající se privation boni je mi silně proti srsti, protože má nebezpečné důsledky: způsobuje negativní inflaci člověka, který si musí připadat ne snad sice jako zdroj všeho zla, ale přinejmenším jako velký ničitel schopný zmařit obdivuhodné dílo Boží. Tato doktrína vede k luciferské samolibosti a je do značné míry odpovědná za osudnou degradaci lidské duše, která se pokládá za zdroj a sídlo zla. Přiznává se jí obludný význam - ale ani slovo o tom, kdo je odpovědný za přítomnost hada v ráji!
C. G. Jung: Sto dopisů

P.S: O privatio boni jako nedostatku dobra více na Wikipedii

pondělí 29. září 2014

Participation mystique

Lévy-Bruhl geniálně postihl to, co nazval "participation mystique", jako známku primitivního ducha. Co takto označil, je jednoduše neobyčejně velký zbytek nerozlišenosti mezi subjektem a objektem, která má u primitivů ještě takové rozměry, že to Evropanovi musí být nutně nápadné. Pokud si rozdíl mezi subjektem a objektem neuvědomíme, převládá nevědomá identita. Nevědomé se potom projikuje do objektu a objekt se introjikuje do subjektu, tzn. psychologizuje se. Pak se zvířata a věci chovají jako lidé, lidé jsou současně zvířaty a vše je oživeno strašidly a bohy. Civilizovaný člověk se ovšem přirozeně domnívá, že je nad tyto věci nebetyčně povznesen. Ale zato je často po celý život identický se svými rodiči, je identický se svými afekty a předsudky a beze studu tvrdí o druhém to, co u sebe samotného nechce vidět. Má totiž také ještě zbytek počáteční nevědomosti, tzn. nerozlišenosti mezi subjektem a objektem. V důsledku této nevědomosti je pod magickým účinkem nesčetných lidí, věcí a okolností, tzn. je jimi bezpodmínečně ovlivňován, je naplněn rušivými obsahy téměř tolik jako primitiv, a proto potřebuje právě tak mnoho ochranných kouzel. Nepomáhá si však již medicinami, amulety a zvířecími oběťmi, nýbrž uklidňujícími medikamenty, neurózami, osvětou, kultem vůle atd.
C. G. Jung: Tajemství zlatého květu

Temné psychické mocnosti

Definoval jsem animu též jako personifikaci všeho nevědomého a pojal ji proto také jako most k nevědomému, jako funkci vztahu k nevědomí. Zajímavou souvislost tu nalezneme v tvrzení čínského textu, že vědomí (tzn. osobní vědomí) vychází z animy. Poněvadž západní duch stojí zcela na stanovisku vědomí, musí animu definovat způsobem, jakým jsem to právě učinil. Opačně však Východ, který stojí na stanovisku nevědomí, chápe vědomí jako účinek animy! Původně vědomí nepochybně vychází z nevědomí. Myslíme na to příliš málo, a proto se stále znovu pokoušíme psyché zcela identifikovat s vědomím, nebo přinejmenším nevědomí vykládat jako nějakou odnož nebo účinek vědomí (jako např. ve freudovské nauce o vytěsnění). Ze svrchu zmíněných důvodů však je podstatné, aby se realitě nevědomí nic neubíralo a aby se postavy z nevědomí chápaly jako aktivní veličiny. Kdo pochopil, co se myslí psychickou realitou, nemusí se obávat, že zapadne zpět do primitivní démonologie. Jestliže totiž nevědomým postavám nepřiznáme hodnost spontánně působících veličin, propadneme jednostranné víře ve vědomí, vedoucí nakonec k přepjatosti. Proto musí nastat katastrofy, poněvadž člověk přes mohutné vědomí přehlíží temné psychické mocnosti. Ne že bychom je personifikovali až my; ony jsou od samého počátku osobní povahy. Teprve až to co nejdůsledněji uznáme, můžeme pomýšlet na to, abychom je depersonifikovali, tzn. abychom "podrobili animu", jak se vyjadřuje čínský text. 
C. G. Jung: Tajemství zlatého květu

Magie porozumění

Vědomá vůle nemůže takové symbolické jednoty dosáhnout, poněvadž vědomí je v tomto případě jednou ze stran sporu. Protivníkem je kolektivní nevědomí, které řeči vědomí nerozumí. Proto je třeba "magicky" působícího symbolu, obsahujícího primitivní analogismus, kterému nevědomí rozumí. Nevědomí lze dosáhnout a vyjádřit jenom pomocí takového symbolu, a proto se také individuace bez symbolu nikdy neobejde.
C. G. Jung: Tajemství zlatého květu

Věda II

Věda je nástrojem západního ducha a lze s ní otevřít více dveří než prázdnýma rukama. Patří našemu porozumění a zatemňuje vhled jen tehdy, jestliže pochopení, jež zprostředkuje, pokládá za pochopení jediné.
C.G. Jung: Tajemství zlatého květu

Věda

Kdo by však chtěl zmenšovat zásluhy západní vědy, podřezával by větev, na níž sedí západní duch. Věda je sice nikoli dokonalým, přesto však neocenitelným, svrchovaným nástrojem, který působí zlo jen tehdy, jestliže chce být samoúčelem. Věda musí sloužit; bloudí, jestliže chce uchvátit trůn pro sebe.

C.G. Jung: Tajemství zlatého květu

čtvrtek 2. ledna 2014

Obytné bloky

Muž si užívá a nerad na to čeká, zatímco žena na témže místě staví celé obytné bloky; protože jí se dotýká celek v celé jeho strašné a hrozivé úplnosti. Nemilá skutečnost: žena a její citový svět. Žena ihned staví komplikované stavby podobné vosím hnízdům, aby se v nich zařídila, pak se jí člověk už nezbaví, jakmile jednou začala stavět.
Elfriede Jelinek: Pianistka