Permoníci

Tento strom odpovídá přesně metalickému stromu v alchymii, je to tzv. arbor philosophica (filosofický strom), který jestli něco znamená, pak je to duchovní růst až po nejvyšší osvícení. Chladný, mrtvý kov se člověku ovšem jeví jako naprostý protiklad ducha - ale jak je to tehdy. když je duch právě tak mrtvý jako olovo nebo měď? Potom může například sen říci: Hledej to v olovu nebo ve rtuti! Zdá se totiž, že přírodě záleží na tom, aby vědomí poháněla k většímu rozšíření a vyjasnění, a proto využívá trvalé touhy člověka po kovech, zvláště po těch cenných, a vede ho k tomu, aby je hledal a zkoumal jejich možnosti. Během této práce mu může začít svítat, že v jeho dolech se nenacházejí jen rudné žíly, ale také permoníci, a že v olovu je skrytý buď nebezpečný démon, nebo holubice Ducha svatého.

Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX - Člověk a kultura

Polyteistický primitiv v našem nevědomí

Náš západní vývoj z primitivního stavu byl náhle přerušen vpádem psychologie a duchovnosti, které patřily kultuře mnohem vyšší. Náš případ nebyl tak zlý jako u černochů nebo Polynésanů, kteří se najednou konfrontovali s nesrovnatelně vyšší civilizací bílého muže, ale v podstatě to bylo totéž. My jsme byli zastaveni uprostřed dosud barbarského polyteismu, který byl vymýcen a potlačen - v průběhu staletí a před ne tak dávnou dobou. Domnívám se, že tato okolnost dodala západnímu duchu zvláštní vzpěrný tlak. Naše duchovní existence byla přeměněna v něco, čeho dosud nedosáhla a čím v podstatě vzato ještě nemohla být. A to se dalo uskutečnit jen disociací mezi vědomou částí psýché a nevědomím. Bylo to osvobození vědomí od břemene iracionality a pudovosti na účet celosti individua. Člověk byl rozštěpen na vědomou a nevědomou osobnost. Vědomá osobnost se dala domestikovat, protože byla oddělena od přírodního a primitivního člověka. Tak jsme se na jedné straně stali nesmírně disciplinovanými, organizovanými a racionálními, na druhé straně ale zůstal potlačený primitiv, odříznutý od výchovy a kutury.

To vysvětluje naše četné pády zpět do děsivého barbarství a rovněž to vysvětluje hrůznou skutečnost, že čím výše šplháme na hoře vědeckých a technických vymožeností, tím nebezpečnější a ďábelštější bude zneužití našich vynálezů.

Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX - Člověk a kultura

Tisíce let

Vzdáleným cílem procesu proměny je proto přibližně to, co tanulo na mysli Buddhovi. Avšak dospět tam není možné ani v jedné, ani v deseti generacích. Je zjevně potřeba mnohem delší doba, každopádně tisíce let, neboť kýžená proměna nemůže proběhnout bez nesmírného vývoje lidského vědomí. Dá se v ni jen "věřit", což Buddhovi i Kristovi následovnící zjevně dělali, v domnění - jak to u "věřících" bývá vždycky - že víra je všechno. Víra je sice cosi velkého, ale je náhradou za vědomou skutečnost, kterou křesťané moudře přeložili na život v zásvětí. Toto "potom" je ve skutečnosti kýžená budoucnost lidstva, předjímaná náboženskou intuicí.

Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX - Člověk a kultura

Spasitelem svých bohů

Buddha, duchovní připravovatel cesty pro celý svět, řekl - a snažil se osvědčit - že osvícený člověk je učitelem a spasitelem dokonce i svých bohů (nikoli jejich stupidním popiračem, jak to chce západní "osvícenství"). To bylo zjevně příliš, neboť indický duch ještě nebyl připraven integrovat bohy takovou měrou, aby se stali psychologicky závislými na duševním stavu člověka.

Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX - Člověk a kultura