Postřelená

Když mi bylo sedmnáct, postřelil mě neznámý násilník. Tenkrát jsem se domnívala, že mě (a nikoho jiného) to potkalo proto, že jako člověk za nic nestojím, tedy jinými slovy, že jsem si zasloužila, aby mě střelil. Později v životě jsem změnila názor a začala jsem této události přikládat význam jiný. Rozhodla jsem se, že tak vážné zranění znamená, že jsem se mohla poučit o zdraví a uzdravování, a to zásadním způsobem, který bych za jiných okolností nebyla schopna akceptovat.

Denise Linn: Trénink duše

Změna

• "Mám depresi" se může změnit ve větu "Je toho na mě trochu moc." 
• "Jsem k smrti utahaný" se může změnit ve větu "Zrovna si dobíjím baterie." 
• "Mám vztek jako nikdy" se může změnit ve větu "To mi krapet hnulo žlučí."
• "Jsem osamělá" se může změnit ve větu "Jsem otevřená lásce."
• "Jsem přepracovaná - přetížená" se může změnit ve větu "Namáhám se proto, abych objevila hranice svých schopností."
• "Nevím, kam dřív skočit" se může změnit ve větu "Rozšiřuji si obzory" nebo "Zjišťuji, co všechno zvládnu."
• "Nic mi nechybí" se může změnit ve větu "Jsem v pohodě!"
• "Jsem v pořádku" se může změnit ve větu "Mám se báječně."
• "Je mi dobře" se může změnit ve větu "Líp mi snad ještě nebylo."

Denise Linn: Trénink duše

Krásná stoka

Denně znovu a znovu potřísňovaná připadala si doslova jako stoka, jako ona hříšnice, zmiňovaná Písmem svatým. A přece ty části jejího těla, jež byly hanobeny neustále a pozvolna ztrácely vnímavost, jí zároveň začínaly připadat jako by krásněly, stávaly se šlechetnějšími: její ústa, která musela svírat anonymní údy, prsy laskané cizíma rukama, i neustále hanobený klín. Samotnou ji překvapovalo, že by ji stav, kdy se proměnila v prostitutku, měl zušlechťovat či dodávat jí větší důstojnosti, a přece důstojnost byla to pravé slovo.

Pauline Réage: Příběh O

Láska

Existuje stěží jiné slovo, jehož obsah je ještě mnohoznačnější a matoucí než slovo "láska". Toto slovo označuje téměř každý cit s výjimkou nenávisti a hnusu. Zahrnuje všechno od lásky ke zmrzlině až k lásce k symfonii, od nejvlažnější sympatie až k nejsilnějšímu pocitu těsné blízkosti.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Zamilovanost

Často se lidé domnívají, že zamilovat se je již vyvrcholením lásky. Ve skutečnosti je to však pouhý začátek, jenom příležitost, jak k lásce dojít.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Sobectví a sebeláska

Sobectví a sebeláska nejsou zdaleka identické, ale skutečně protichůdné. Sobecký člověk nemiluje sebe příliš mnoho, ale příliš málo; ve skutečnosti sám sebe nenávidí. Tento nedostatek lásky a péče o sebe, která je jenom jedním výrazem tohoto nedostatku produktivnosti, ho zanechává prázdným a zmařeným. Takový člověk je nutně nešťastný a ustaraně se snaží vyzískat ze života uspokojení, jehož dosažení sám sobě blokuje. Zdánlivě má o sebe příliš velkou starost, ale ve skutečnosti je to neúspěšná snaha zakrýt a kompenzovat svůj neúspěch milovat v sobě toho pravého.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Návod na zlomení dítěte

Nejúčinnější metodou na oslabení dětské vůle je vyvolat v dítěti pocit viny. To se stává brzy v jeho životě, když je v dítěti vyvolán pocit, že jeho sexuální snahy a jeho rané projevy jsou "špatné". Protože dítě nemůže za tyto sexuální pocity, musí mít tato metoda vyvolávání pocitu viny úspěch. Když se jednou rodičům (a společnosti, kterou reprezentují) podaří dosáhnout trvalé asociace sexu a viny, pocity viny se vyvíjejí do stejné míry a se stejnou trvalostí, s jakou dochází k sexuálním impulsům.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Anonymní autorita

Zjevná autorita byla nahrazena anonymní autoritou, zjevné povely "vědecky" založenými formulemi; "nedělej to" bylo vyměněno za "nebude se ti líbit dělat to". Ve skutečnosti může tato anonymní autorita být více potlačující než zjevná. Dítě si již neuvědomuje, že mu někdo nařizuje (ani rodiče si nejsou vědomi, že dávají příkazy), a nemůže proti tomu bojovat, a tak rozvinout pocit nezávislosti.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Zlomit vůli dítěte

Vzhledem k tomu, že společnost a rodičovská autorita se snaží zlomit vůli dítěte, jeho bezprostřednost a nezávislost, dítě, které se nenarodilo proto, aby bylo zlomeno, bojuje proti autoritě představované rodiči; bojuje o svoji svobodu nejen před tlakem, ale o svoji svobodu být sám sebou, být plnoprávnou lidskou bytostí a nikoli automatem. Pro některé děti bude boj o svobodu úspěšnější než pro jiné, ačkoliv jen málo z nich v něm bude úplně úspěšných. Jizvy po dětských porážkách v boji proti iracionální autoritě se najdou u kořenů každé neurózy.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Touha

Fyziologicky podmíněné touhy, jako jsou hlad, žízeň atd., se ukojí odstraněním fyziologicky podmíněného napětí a objeví se znovu jen tehdy, když se znovu objeví fyziologická potřeba; tyto potřeby jsou tak svou povahou rytmické. Naproti tomu iracionální touhy jsou neukojitelné. Touha závistivého, panovačného, sadistického člověka nezmizí, je-li ukojena, nanejvýš na chvilku. V pravé povaze těchto iracionálních tužeb spočívá to, že nemohou být "ukojeny". Tyto tužby vyplývají z nespokojenosti uvnitř člověka.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Štěstí, co je to štěstí?

Štěstí je náznak, že člověk našel odpověď na problém lidské existence: na produktivní realizaci svých možností a tak současně na sepětí se světem, přičemž zachovává integritu svého já.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Dokonalá ochrana před žalem

Chránit se před žalem za každou cenu se dá dosáhnout jen za cenu totální nezúčastněnosti, která vůbec vylučuje schopnost prožívat radost. A tak opakem radosti není žal nebo bolest, ale deprese, která vyplývá z vnitřní sterility a neproduktivnosti.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Dejte mi více času!

Lidé spěchají a vynalézají prostředky, jak by získali více času. Pak ovšem času, který ušetřili, využívají opět k tomu, aby dále spěchali a dále šetřili čas - nakonec jsou tak vyčerpáni, že ušetřeného času nemohou využít. Zapletli jsme se do sítě prostředků a ztratili z dohledu cíle.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Boj proti víře

Pohled do charakterové struktury moderního člověka a současné společenské scény ukazují, že dnešní všeobecná ztráta víry nemá již ten pokrokový aspekt, který měla před generacemi. Tehdy byl boj proti víře bojem za emancipaci, za uvolnění z duševních okovů; byl to boj proti iracionální víře, byl to výraz důvěry v rozum člověka a v jeho schopnost vybudovat společenský řáď řízený na zásadách svobody, rovnosti a bratrství. Dnes je však nedostatek víry výrazem hlubokého zmatku a zoufalství.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Zjištění pravdy

Pověrou se stala domněnka, že hromadění stále více a více faktů bude mít za nevyhnutelný následek zjištění pravdy. Pravda samotná se dnes v některých kruzích považuje za metafyzické pojetí a věda se omezuje na úkol sbírat informace.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Autorita a hypnóza

Existuje dostatek důkazů o tom, že člověk, který se vzdal své vnitřní nezávislosti a podrobil se autoritě, má tendenci zaměňovat zkušenost autority za svoji vlastní. Nejpřesvědčivější ilustraci nalézáme v hypnóze, kde se člověk podrobuje autoritě druhého a ve stavu hypnotického spánku je ochoten myslet a cítit to, k čemu ho hypnotizér "přinutí" myslet a cítit.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Výchova vs. manipulace

Výchova je totožná s pomocí dítěti, aby uskutečnilo své schopnosti. Opakem výchovy je manipulace, která spočívá v nedostatku víry v růst možností a na přesvědčení, že s dítětem bude všechno v pořádku, jen vloží-li do něj rodiče to, co je žádoucí, a omezí to, co se zdá být nežádoucí.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Destruktivní energie života

Jestliže je tendence života růst a žít omezena, pak takto zablokovaná energie prochází procesem změn a přetváří se v destruktivní energii života.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Človek jako automat

Dnes se můžeme setkat s člověkem, který se cítí a chová jako automat; zjišťujeme, že nikdy nepociťuje skutečně sám sebe; že se cítí být člověkem, o němž se domnívá, že takový by měl být; tento člověk nahradil smích úsměvem, sdílnou řeč nesmyslným povídáním a skutečný smutek otupělým zoufalstvím. O takovém člověku se dají říci dvě věci: především, že trpí defektem spontánnosti a individuality, který se může zdát nevyléčitelný. Současně se dá říci, že takový člověk se podstatně neliší od tisíců jiných, kteří jsou ve stejné situaci. Většinu z nich zachraňuje před vypuknutím neurózy kulturní vzor, ztvárněný pro tento defekt. U některých však tento kulturní vzor nefunguje a defekt se jeví jako víceméně vážná neuróza. Skutečnost, že v těchto případech nestačí kulturní vzor, aby zjevné neuróze zabránil, je výsledkem buď větší intenzity patologických sil, nebo zdravých sil, které se nevzdávají boje, i když by jim kulturní vzor dovolil mlčet.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza

Být dobrým

Autoritářská etika vštípila lidem myšlenku, že být dobrým by vyžadovalo ohromnou a cílevědomou snahu; že člověk musí neustále se sebou bojovat a že každý falešný krok, který udělá, by mohl být nešťastný. Tento názor je výsledkem autoritářské premisy. Kdyby člověk byl opravdu zlou bytostí a ctnost byla pouze jeho vítězstvím nad sebou samým, pak by se opravdu tento úkol zdál strašlivě těžký. Jestliže však je ctnost totožná s produktivností, pak jí nelze dosáhnout sice jednoduše, ale zdaleka také ne tak těžce. Jak jsem již ukázal, je přání využívat své produktivní síly člověku vrozené, a jeho snahy proto pozůstávají hlavně z odstraňování překážek v sobě a ve svém prostředí, které mu brání rozvíjet a využívat jeho schopnosti.

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza