Krokodýl pod postelí

Zvíře v dítěti zpočátku vyvolává úzkost - třeba krokodýl pod postelí. Dítě s ním naváže komunikaci a krokodýl se postupně promění v přítele či kamaráda, který mu nakonec pomáhá snášet samotu. Nebo se příliš velké zvíře zmenší, když s ním člověk (hrdina dětské knížky) mluví. Ve složitých situacích bývá také možné, aby si přivolal postavu pomocníka zvenčí, třeba tygra, kterého už si trochu zkrotil.

Verena Kast: Úzkost a její smysl

Strach z blízkosti

To, čemu říkáme sadismus, je přece možnost, jak být člověku velice blízko, a přitom s ním nesplynout. Je to možnost, jak prožívat velké sblížení a zároveň si udržet hranici. V identifikaci s vnitřními děsivými obrazy čili dílčími postavami se agrese směřující k odpoutání (kterou potřebujeme k individuaci) mění v agresi, která se chce zmocnit druhého člověka. V násilí se tu proměňuje to, co potřebujeme, abychom zpevnili své hranice natolik, že se můžeme odevzdat a že si můžeme dovolit nechat hranice i rozplynout. Zde je pravděpodobně také důvod toho, že v našich vztazích hrají tak velkou roli moc, bezmoc a potřeba zmocňovat se. Když na to pohlížíme takto, pak vlastně vztahy založené na moci a bezmocnosti prozrazují, že oba partneři mají extrémní úzkost z blízkosti. Možná je v nich taková úzkost právě proto, že jim není jasné, že se mohou také odpoutávat - a že se odpoutávat také neustále musí.

Verena Kast: Úzkost a její smysl

Úzkost musí dostat jméno

V souvislosti s jistotou identity je nasnadě otázka: Co ode mě moje úzkost chce? Nemáme jen zkušenost trápení spojeného s úzkostí, máme též zkušenost výzvy: každá úzkost od člověka něco chce v souvislosti s jeho identitou. To je produktivní otázka. Chce po mně úzkost, abych něco připojil k tomu, jak vnímám sám sebe, k tomu, jak se projevuji, ke svému sebeurčení, ke své hodnotě? Chce po mně, abych se něčeho odvážil, abych něco riskoval? Nebo jinak: O co přijdu, když své úzkosti podlehnu? Jaký vývojový krok v souvislosti s mou identitou je v pozadí mé úzkosti? Abychom se však mohli takto ptát, musíme pochopitelně svou úzkost vnímat, a to je jak známo velice těžké. Úzkost musí mít své jméno, nebo musí jméno dostat. Úzkost je popudem k vývoji, abychom byli více sami sebou.

Verena Kast: Úzkost a její smysl

Žena jako věc. Člověk jako věc.

O individuálním pachateli trestného činu Sigusch říká, že vidí druhé lidi jako nepodstatné, bez vůle, jako již zemřelé, zpředmětnělé, zvěcnělé. Podle Sigusche se zde v civilizačním procesu zřetelně projevují tendence naší společnosti, které jsou nepřátelské člověku a které v každodenním vědomí maskujeme. Zabíjení cizího i vlastního života. jež se v dnešní společnosti koná obecně, podle Sigusche právě kvůli pachatelům násilných činů vystupuje z abstraktnosti. Člověk je pouhá věc a s věcmi můžeme přece zacházet, jak je nám libo. Člověk má cenu jen tehdy a jen natolik, když a nakolik je použitelný, využitelný. Čtete-li to z hlediska pohlavní specifičnosti a jste náhodou žena, řeknete si: "Ano, tak jsme to měli už dávno." Člověk má cenu jen tehdy a jen natolik, když a nakolik je použitelný. A my ženy jsme na to vlastně upozornily a v posledních padesáti letech už to pro nás neplatí. A teď to má najednou platit pro všechny lidi!

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Co nás teď zlobí

Když se hádáme, musí to být spor o to, co nás právě teď zlobí. Chtít se hádat pro něco, co nám partner nebo partnerka provedli někdy před osmadvaceti lety, to je neplodný spor. Leda by šlo o traumatický zážitek, jenž teprve teď můžeme začít zpracovávat. Jsou však lidé, kteří prostě nedokážou zapomenout, ba i tací, kteří zapomenout nechtějí. Celá léta pak trpí urážkami, na něž nemohou zapomenout, a přitom se jimi nemohou skutečně zabývat. Nemohou zejména proto, že nejsou schopni přijmout svůj díl odpovědnosti.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Hádat se

Hádat se neznamená druhého vyřídit, odrovnat ho, zvítězit. Tohoto vzorce dominance a podrobení, na který jsme tak zvyklí, se musíme uchránit. Hádat se znamená něco si spolu vyřídit. Konfrontace je to, na čem záleží. Dva lidí stojí tváří v tvář. formulují, co se v nich děje, na čem jim záleží, v čem se cítí poškození. Jeden druhému naslouchá. Lepší je správně poslouchat než sbírat hned munici na obranu. Má také smysl občas shrnout, jak jsme druhého pochopili, neboť to, co jeden slyší, nebývá vždy to, co druhý říká. Když se hádáme, musí naše konfrontace trvat tak dlouho, dokud nemáme pocit, že nás druhý pochopil. Někdy bývá užitečné, když se lidé, kteří se neumějí správně hádat, pohádají veřejně. Ne zrovna za asistence právníků, ale třeba za přítomnosti psychologa.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Hádky

Otevřenou, nepříliš kontrolovanou hádkou získáváme surovinu pro nezbytnou konfrontaci. V hádce se ozřejmuje, co je ve vztahu třeba řešit - pokud jde o vymezení, pokud jde o uchování či obnovení pocitu vlastní hodnoty, ale také pokud jde o úzkosti, strach a přání něco změnit. Když otevřeně projevujeme hněv, říkáme tím také, které obavy jsou s naším hněvem spojeny nebo jsou v jeho základech. A říkáme tím též (někdy silně přepjatě), jakou změnu bychom si přáli, v jakém smyslu bychom si přáli proměnu druhého člověka. V otevřeném vyjadřování hněvu a v hádkách je značný potenciál co do možností změny a zážitků blízkosti.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Pocity viny

Agresivní, nepřátelský výpad vyvolaný pocitem viny je známá věc. Děje se podle hesla: nejlepší obranou je útok. Tento postoj byl dlouho dán pohlavně specificky. Když před takovými dvaceti lety vyvolala žena v muži pocity viny, muž vzápětí zasáhl a způsobil, že se žena ocitla ještě více v neprávu. Pocity viny pak měla zase ona. Dnes se to nemusí dít nutně tímto způsobem. Jednak už se muži naučili, že to není nijak jemný způsob, jednak se ženy naučily dělat to také tak.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Reklamování empatie

Jednou stránkou hněvu je reklamování empatie. Sdělujeme člověku, který nás rozhněval, že byla ve vztahu narušena vzájemná úcta,  jak my ji chápeme, a že by tato úcta měla být co nejdříve obnovena. Kdybychom projev hněvu chápali tímto způsobem, mohl by mít konstruktivní účinek. Jenže ve vyjádření hněvu je většinou obsažen také mocenský nárok. Extrémně vyjádřený zní asi takto: "Mírou všech věcí jsem já. Všichni by se měli chovat pokud možno tak, abych se nemusel rozčilovat. Jinak řečeno, všichni se mají podrobit mé míře." A následuje věta: "Buď se budeš chovat tak, jak chci já, nebo budu zlobit já tebe." Pokud je projev hněvu vnímán tímto způsobem, dává se do pohybu spirála hněvu a zlost eskaluje. V takovém případě se hovoří o mocenských bojích, v nichž se pak objevují útočníci a útočnice, a ovšemže také oběti. Bohužel bývá těžké říci, kdo je vlastně obětí a kdo agresorem.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Hněv

Kdo si připouští hněv, ten věří, že ještě může život změnit. Kdo už si hněv nepřipouští, ten už v to nedoufá.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl

Naprosto dokonalé sebeovládání

Jestliže se kontrola hněvu zdařila až příliš dobře a výchova a sebevýchova nás naučila ovládat se v každé situaci, pak pro nás za určitých okolností bude velice těžké zacházet s hněvem konstruktivně.

Verena Kast: Hněv a jeho smysl