Panna a nazí mladíci

Stará panna, která bydlí u řeky, si stěžuje na policii, že se před jejím domem koupou nazí mladíci. Inspektor vyšle jednoho ze svých mužů, aby výrostky zahnal kus po proudu, kde nejsou žádné domy. Na druhý den volá žena, že mladíci jsou pořád ještě na dohled. Strážník je jde tedy poslat ještě o kus dál. Za několik dní nato přichází žena znovu a rozhořčuje se: "Ze střechy, když si na ně vezmu dalekohled, jsou vidět pořád!"
Možná vás napadne: Co udělá žena, až je konečně neuvidí? Vydá se po proudu na procházku, nebo jí bude stačit jistota, že se někde koupou nazí? V každém případě si můžete být jisti, že se tím nepřestane zabývat.

Paul Watzlawick: Úvod do neštěstí

Návod na věčný problém

Aby se z našeho problému stal věčný problém, nebudeme ho pokoušet, nýbrž se mu pokusíme vyhnout.
Jako základ nám k tomu poslouží historka o muži, který každých deset minut tleskl rukama. Když se ho otázali, proč to dělá, odpověděl:
"Abych vyplašil slony."
"Slony? Vždyť tu žádní nejsou!"
"Ne? Tak vidíte!"
Pointou historky je poznání, že zabránit nebo vyhnout se problému či hrozivé situaci představuje na jednu stranu - zdálo by se - nejrozumnější řešení, na druhou stranu nám zaručuje, že problém bude trvat dál. V tom je celý vtip vyhýbání se.

Paul Watzlawick: Úvod do neštěstí

Budoucím generacím

Ať si to uvědomujete nebo ne, každý den máte příležitost někoho inspirovat,  změnit něčí život k lepšímu. Ať si to uvědomujete nebo ne, dáváte současnému světu příklad, jak žít. Aniž si to uvědomujete, můžete se mladší ženě stát moudrou rádkyní. A proto, jestliže nepociťujete potřebu vypadat hezky kvůli sobě nebo svému manželovi/příteli/milenci, pak se přemluvte a snažte se vypadat dobře coby inspirace pro příští generaci.

Jamie Cat Callanová: Francouzky nespí samy

Anděl i ďábel

Jak znám Američanky, tak všechny zápolíme s problémem duch/hmota. Zkusme si to představit takto: Na jednom rameni nám sedí ďábel, který šeptá: "Jen do toho, sněz ten čokoládový dort!" A na druhém rameni nám sedí anděl, který radí: "Ne! Dej si jen pár hranolků mrkve." Věčný vnitřní boj nás vede k přísným redukčním dietám, které pak mohou vést k nákupním horečkám. Nebo se jako rozený shopaholik, hromadící tuny nepotřebného šatstva, vydáme opačným směrem, rozstříháme všechny své kreditní karty a nekoupíme si ani jedinou novou věc. Tento boj zažily a nadále svádějí všechny ženy, neboť to máme zakotveno v genech. Jenomže Francouzka usiluje o udržení rovnováhy věcí. Vždy se s mírou oddá požitkářství, aby uspokojila jak svého "ďábla", tak "anděla".

Jamie Cat Callanová: Francouzky nespí samy

Hodit se do gala

Dovolím si americké dámy ujistit, že Francouzky se neházejí do gala pouze proto, aby se blýskly nebo okolí dokázaly, že se stále drží na vrcholu poslední módy. Pečlivě se obléci chápou jako jednu z forem zdvořilosti. Vzít si na sebe něco, co potěší oko, znamená beze slov sdělit přátelům, rodině a novým známým, že jim opravdu stojí za to, aby pro ně uspořádaly malou módní přehlídku. Není snad pravda, že když se všichni budeme usilovně snažit být zajímaví, jiskrní a přitažliví, přetvoříme tento svět v lepší místo? Mnohem poutavější, úchvatnější a příjemnější?

Jamie Cat Callanová: Francouzky nespí samy

Mlčení a strach jako ochrana

Jak míjely další dny a Kevin byl stále posedlejší brutálními kresbami znázorňujícími vraždu a řečmi o násilí, začala jsem věřit, že využíval strach jako způsob, jak udržet svou nenávist pod kontrolou. Právě to mohl být důvod jeho dlouholetého mlčení. Pokud člověk vůbec nemluví. neriskuje, že ze svého nitra vypustí nebezpečné myšlenky. Kevin zkrátka dělal to nejlepší, co dokázal, aby zvládl emoce. Pokud se něco ukázalo jako riskantní a příliš to vybičovávalo jeho emoce, začal se toho bát a nemluvil o tom. Nakonec se podobal drogově závislému. Bylo ale zapotřebí více a více strachů a současně i více mlčení, aby to všechno zůstalo nevyřčeno. Až se nakonec ocitl v pasti a strach a mlčení začaly ovládat jeho chování. Musíme k němu být spravedliví - v dané situaci udělal to nejlepší, co mohl. Zavřel do klece toho, kdo za to všechno mohl.

Torey L. Hayden: Zvíře - příběh o klukovi, který promluvil

Strach z vlastní duše

Cítil jsem, jako by má duše trpělivě čekala, až se postavím svým strachům z jejích tajemství, a nesměle doufala, že spolu budeme zase jednou zpívat, a věřila, že se nakonec možná přihlásím o své pravé jméno.

Bill Plotkin: Soulcraft - síla duše

Odlišnosti

Skrze praktikování rituálů a tanců nabízí šamanismus jasnou a strukturovanou cestu, určitý typ duchovního vývoje. Výsledkem šamanského výcviku je pomalý a postupný rozmach duše, nebo lépe řečeno: zvětšený prostor pro duši v rámci čtyř těl. Rozvoj není často uznáván za skutečnou duchovní cestu, neboť tato metoda se od ostatních a známějších duchovních škol a náboženství liší. Šamanský výcvik je ve srovnání s nimi tak trochu podivný. Jogín se bude snažit zklidnit vnitřní oheň svých vášní a emocí, zatímco šaman se bude učit ovládat oheň skutečný. Jogín se bude snažit ovládat své vnitřní démony, ale šaman bude rozmlouvat s duchy kolem sebe. Šaman nepraktikuje meditaci a nepoužívá žádné techniky, aby dosáhl naprostého vnitřního ticha. Naopak místo toho, aby byl zticha, neustále mluví. Pokročilá šamanská praxe je nepřetržitá improvizovaná modlitba, která nikdy nekončí, neustálý dialog s přírodním a duchovním okolím.

Daan Van Kampenhout: Obrazy duše

Extrémní utrpení

Pro medicinmany jsou rituály extrémní, protože pouze v extrémním utrpení se lidská osobnost doširoka rozevře a může přijmout sílu duchů.

Daan Van Kampenhout: Obrazy duše

Vzdor jako patologické přizpůsobování

Mnoho dospělých vězí dosud ve vzdoru. Je však nutné ho překonat, neboť vzdor je jen paradoxní způsob přizpůsobování. Když někdo řekne A, musí vzdorovitý člověk říci B. Kdyby někdo jiný řekl B, musí člověk ve vzdoru říci A. Je třeba vidět, že vzdorovat znamená přizpůsobovat se opaku. U lidí nadměrně přizpůsobivých je to podobné: Řekne-li někdo A, musí přizpůsobivec říci rovněž A, řekne-li někdo B, musí on říci také B. Přizpůsobiví jsou oba, jenže vzpurník se přizpůsobuje opaku. Vzdorem si vzdorovitý člověk opatřuje pocit, že je nezávislý a nevnímá přitom, jak je nadále závislý. Nemálo lidí se ve vzdoru zatvrdilo. Dostávají se do stále stejných, typických konfliktních situací. "Já jsem nezávislý člověk, mně nemá nikdo co říkat!" To je osudná věta, neboť nezávislí lidé nemají strach z toho, že jim někdo něco řekne. Ve svém rozhodování počítají i s názory druhých.

Heinz-Peter Röhr: Hysterie - strach z odmítnutí

Láska je dar

Extrémní potřeba uznání své hodnoty a závažnosti a úsilí, které s tím souvisí, nevedou k úspěchu. Láska je dar. Není to něco, čeho by se dalo dobýt prací a úsilím. Láska existuje bezděky, je zdarma. Jinak to není láska, ale něco jiného, třeba výměnný obchod. Jen ten, kdo věří, že sám stojí za to, aby byl milován, může lásku integrovat. Řešení tkví ve větě: Nemusím dělat nic pro to, abych byl milován. Teprve když se člověk přestane shánět po lásce a nebojí se zůstat stát, teprve tehdy je schopen vysunout příslušná "tykadla" a poznat, kde mu kyne dar náklonnosti, aniž pro to musí cokoli dělat.

Heinz-Peter Röhr: Hysterie - strach z odmítnutí

Učit se odpouštět

Učit se odpouštět je tedy v první řadě zisk pro vlastní osobu. Teprve pak může člověk poznat, co vlastně skutečně chce. To uvolňuje energie a otevírá nové životní perspektivy. Trvat na výčitkách, vzteku a nenávisti je jistá cesta k bolesti a trápení, protože se tyto pocity nakonec obrátí proti člověku samému.

Heinz-Peter Röhr: Hysterie - strach z odmítnutí

Sisyfos

Sisyfos je podle řeckého mýtu odsouzen, aby den co den od slunka do slunka valil kámen na horu, ze které se mu skutálí zas dolů, sotva slunce zapadne. Příštího rána musí Sisyfos znovu valit kámen na horu. Zrovna tak se vede každému, kdo se snaží vypracovat se k pocitu vlastní hodnoty. Namáhá se, plahočí, aby dosáhl něčeho mimořádného nebo aby se přiblížil cíli. Ale není to nic platné. Sotva si pomyslí, že už je nahoře, kámen se mu skutálí, a on musí začít znovu. Pocit vlastní hodnoty se totiž nedá získat prací ani vybojovat. Ten člověk buď má, anebo nemá. Když si někdo myslí, že má zapotřebí propracovat se k pocitu vlastní hodnoty, už je pozdě. Ocitá se v začarovaném kruhu, který tak naléhavě líčí řecký mýtus.

Heinz-Peter Röhr: Hysterie - strach z odmítnutí

Hysterické hrátky

Typickou variantou hysterické hry je sexualizace vztahů. Tak například vysílá žena jednoznačné, obvykle přehnaně erotické signály a láká partnery. Jakmile však vezmou její signály vážně, jsou rozhořčeně odmítáni. Tato hra má dvojí cíl. Na jedné straně taková žena cítí, že má jako žena hodnotu, na druhé straně může demonstrovat sobě samé, že je mravná a nedá se jen tak svést.

Heinz-Peter Röhr: Hysterie - strach z odmítnutí

Panna a netvor, ošklivý žabák, čarodějnice a terapeut

Pro mnoho pohádek je typické, že hrdinka musí obejmout odporné, ohavné zvíře. Například v pohádce Panna a netvor překoná krásná dívka nakonec svou slabost v kolenou, svůj odpor, a souhlasí, že se z velkého soucitu provdá za ubohého netvora a opustí svého (incestního) otce. V tomto okamžiku se netvor mění na prince. V mnoha pohádkách je netvorem had nebo žába nebo osel či krokodýl a hrdinka jej dokáže políbit jen s nadpozemskou pomocí či vnuknutím, což se zde děje s pomocí staré čarodějnice z lesa. V klinických pojmech to znamená sebrat veškerou agresivní, sexuální a "chtonickou" energii, která leží nevysvobozena pod "krásným, poddajným" falešným self z dětství - něco, co se snáze řekne, než udělá, a co často vyžaduje vytrvalé povzbuzování od terapeuta, který, tak jako čarodějnice, má důvěru v útrapy života, již traumatizovaný pacient nemá.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Zničil jsem tě. Miluji tě.

Následně po "subjekt komunikuje s objektem" přichází "subjekt ničí objekt" (když se tento stává vnějškovým); a pak může přijít "objekt přežije zničení subjektem". Avšak přežití nemusí nastat. Do teorie objektních vztahů se tak dostává nový rys. Subjekt říká objektu: "Zničil jsem tě" a objekt je tam, aby přijal toto sdělení. Od nynějška subjekt říká: "Ahoj objekte!" "Zničil jsem tě." "Miluji tě." "Máš pro mě cenu, protože jsi přežil mé zničení." "I když tě miluji, tak tě také neustále ničím v (nevědomé) fantazii." Zde pro jedince začíná fantazie. Subjekt nyní může používat objekt, který přežil.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Spojení dvou světů, oplakání a láska

"Může se všechen tento tajný údiv a obnovená naděje a touha odehrávat v prožívaném životě, tj. v 'reálném' světě?" Jestlipak má magický vnitřní svět svoje místo ve vnějším životě? Jestlipak se může posvátný rozměr prožitků z dětství uchovat do dospělosti? Jsou sakrální svět a profánní svět slučitelné?
Na tyto dojímavé a trýznivé otázky má psychoanalýza bolestnou odpověď: "Ano, ale pouze s velkým úsilím a s velkým utrpením", s utrpením, v němž musí být iluze, spřádané - možná vůbec poprvé - kolem vnějšího "objektu", nakonec oplakány jen jako iluze, mají-li se rozvinout do zralé lásky. Zralá láska propůjčuje objektu jeho nezbytnou svobodu a oddělenost.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Opravdový člověk je ten...

Jungova původní formulace se dá parafrázovat následovně: [Opravdový] člověk je ten, v němž byl primární ego-komplex nahrazen nebo podstatně modifikován manifestací Self. Z toho plyne, že rozšíření vědomí nastalo prostřednictvím asimilace obsahu kolektivního nevědomí skrze transcendentní funkci. V tomto vývojovém procesu potkal člověk dvě primární archetypové postavy - dalo by se skoro říci osobnosti - a seznámil se s nimi v mnoha podobách. Jednou z nich je lepší aspekt Self, jejž Goethe představil jako Fausta a Nietzsche jako Zarathustru. Druhý je horší aspekt Self, představovaný u Goetha Mefistotelem a u Nietzeho "nejohyzdnějším člověkem". Každý, kdo prožil individuační proces, ví, že jedna z těchto postav v sobě skrývá druhou ... což vede ke starému přísloví "Je-li přítomen Bůh, Ďábel je nedaleko".

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Satan

Cituje poznání Starého zákona, kde se ukazuje, že původní představa Satana nebyla personifikována jako postava, ale byla slovesem s  významem "překážet". Teprve později se stala "protivníkem" a ještě později byla začleněna do Božství (Self) jako "druhá ruka" (hněv) Boží.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Ztráta duše a posedlost

Je-li komplex z osobního nevědomí disociován, člověk prožívá pocit ztráty. ... (Primitivní člověk by správně mluvil o ztrátě duše, protože určité části duše se skutečně ztratily.) Naopak, když se takový komplex znovu stane vědomým, například díky psychoterapeutické léčbě, zažívá člověk nárůst síly. Mnoho neuróz se vyléčí tímto způsobem. Avšak na druhé straně, když se komplex kolektivního nevědomí spojí s egem ... je pociťován jako podivný, zvláštní ... fascinující ... ale také nebezpečný. Spojení kolektivního obsahu s egem vždy vytváří stav odcizení. ... Vniknutí tohoto cizorodého obsahu je charakteristickým symptomem signalizujícím nástup mnoha duševních nemocí. Pacienti jsou zaplaveni podivnými monstrózními myšlenkami, celý svět se zdá změněný, lidé mají hrůzné, pokřivené tváře a tak dále. (Primitivní lidé vnímají tuto úroveň komplexu jako posedlost duchem.)

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Domovní jistič duše

Tento proces by se dal představit jako domovní elektrický jistič. Přijde-li příliš mnoho elektřiny, tj. více než může elektrické vedení v domě bez poruchy unést, jistič se rozpojí a spojení s vnějším světem je přerušeno. Avšak v duši je tento proces mnohem složitější, neboť jsou tam dva zdroje energie - jednak vnější a jednak vnitřní svět, nevědomí. Takže když se duševní jistič rozpojí, přeruší oba. Člověk musí být chráněn proti nebezpečné stimulaci z vnějšího světa, ale také z oněch potřeb a přání, jež přicházejí z hloubi jeho nitra.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Živoucí mrtvola

Její vnitřní život byl narušován morbidními pocity, že je živoucí mrtvolou, a byl plný silného vzteku, jenž se projevoval v hrůzostrašných představách o mrzačení a čtvrcení těla. Tyto obrazy amputace, usekaných zápěstí, rukou a hlav se spontánně objevovaly v jejím uměleckém díle a všichni kromě pacientky tím byli znechuceni.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu

Démonický ochránce a pronásledovatel

"Již nikdy více," říká náš tyranský hlídač, "nebude traumatizovaný osobní duch tohoto dítěte tak hrozně trpět! Již nikdy více nebude stát takto bezbranný tváří v tvář kruté realitě. ... Než k tomu dojde, tak jej rozmetám na střepy [disociace], nebo jej zabedním a uklidním fantaziemi [schizoidni distancování], nebo jej umrtvím omamnými látkami [závislost], nebo jej budu pronásledovat, aby nezatoužil po životě v tomto světě [deprese]. ... Tímto způsobem uchovám to, co ještě zbývá z tohoto předčasně ukončeného dětství - z nevinnosti, která trpěla příliš brzy!"
Navzdory tomu, že náš ochránce-pronásledovatel má jinak dobré úmysly, číhá v těchto archetypových obranách tragédie.

Donald Kalsched: Vnitřní svět traumatu