pondělí 15. července 2013

Když do člověka kopou síly

Když se Debora vrátila na oddělení, čekala na ni už "popáleninová četa". Tentokrát ji vedl doktor Venner. Dala mu přezdívku Ztracené obzory, protože se zdálo, že nikdy nikoho nevidí, ale při tom stále jako by hleděl na moře, mimo lidi, které má léčit. To jméno sedělo. Teď byl celý netrpělivý, protože Debora nebyla připravená a nečekala na jeho zákrok v náležitě upraveném stavu mysli, protože ty popáleniny vzdorují už celé měsíce a protože jejich ošetřování ji mělo po zásluze bolet, a ona přesto vždycky vypadá, jako že je nad věcí. Debora neměla doktora Vennera ráda a dávala to najevo žertováním s Quentinem Dobshanskym, který přidržoval obvazy a vždycky sebou cukl, když doktor tamponem hrubě odtrhl kus tkáně.
"Nehýbejte tou rukou," zavrčel doktor Venner na paži, která po celou dobu zůstávala zcela nehybná. Ve vzteku prudce škubl sevřeným vatovým tamponem a ze zdravé tkáně se vyvalila krev a zaplavila ránu. "Do hajzlu!" ulevil si.
"Nevšímejte si toho, pane doktore," uklidňovala ho mírně, "nemusíte se rozčilovat. Mám falešný nádor, a ten mi víc než vynahradí to, co mi tady teď chybí."
Dobshansky se kousl do rtu, aby se nerozesmál, ale špejle obalená vatou znovu zajela hluboko do rány a on se prudce nadechl. "Ach. Klid, Deb!"
"Ta bolest je pouze teoretická, Quentine," ujistila ho. "Co bolí, je to, když do člověka kopou síly, které všem ostatním pomáhají žít, když je člověk celé roky cvok a není schopen to nikomu říct a přesvědčit ho, aby tomu uvěřil."
Joanne Greenbergová: Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem

Žádné komentáře:

Okomentovat