Kultury, v nichž trauma léčí šaman nebo rituál, se mohou zdát primitivní nebo pověrčivé. V jedné důležité věci však mají oproti té naší důležitou výhodu - přistupují k problému přímo. Když někdo z dané komunity prožije něco zdrcujícího, uznávají ostatní otevřeně, že je potřeba to léčit. Ve většině moderních kultur, včetně té naší, převládá názor "síla spočívá v tom, že zatneš zuby a jdeš dál". Jsme obětí vžitého postoje, že vydržet bez ohledu na závažnost našich symptomů je určitým druhem hrdinství. Většina z nás přijala tento společenský zvyk bez námitek. S využitím neokortexu, naší schopnosti vše rozumově vysvětlit, dokážeme budit dojem, že jsme vážně ohrožující situací, dokonce i válkou, prošli "bez jediného škrábnutí". A přesně to dělá většina z nás. Jdeme dál "nehneme při tom ani brvou", a to za velkého obdivu ostatních - jako by se vůbec nic nestalo. Hrdinové.
Tím, že nás tyto společenské zvyky podněcují k nadlidskému jednání, páchají obrovské bezpráví na jednotlivcích i celé společnosti. Pokud se snažíme pokročit v životě kupředu, aniž bychom se před tím podvolili jemnějším, za to naléhavějším potřebám zpětně projít svými trýznivými zkušenostmi, není předvádění naší síly nic jiného než divadlo. Naše traumatické symptomy mezitím neustále sílí, až se stanou chronickými a pevně se nám usadí v těle. Tyto nedokončené reakce, zamrzlé v nervové soustavě, jsou jako časované bomby, které se nedají zneškodnit a které jsou nastavené, aby explodovaly, kdykoli se ocitnou pod tlakem. Naše nečekané výbuchy budou pokračovat tak dlouho, dokud se nám nepodaří najít náležité nástroje a podporu, jež nám umožní přestat na sebe nejrůznějším způsobem tlačit. Opravdovým hrdinstvím není to, že své prožitky dokážeme potlačovat nebo popírat, ale to, že máme dost odvahy, abychom je otevřeně uznali.
Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)
