Naše šance na přežití se zvýšily, když jsme začali žít ve větších skupinách, využívat oheň a vynalezli jsme nástroje, mezi nimiž bylo i mnoho zbraní, které jsem používali k lovu nebo sebeobraně. Genetická paměť však vzpomínku na to, že jsme byli snadnou kořistí, v našem mozku a nervové soustavě uchovala. Jelikož nemáme ani rychlost antilopy ani smrtící tesáky a drápy geparda, náš mozek často naše schopnosti k záchraně života jen odhaduje. Díky této nejistotě jsme skvěle disponování k závažným traumatickým symptomům. Zvíře jako hbitá a rychlá antilopa ví, že je kořistí, a své prostředky k přežití důvěrně zná. Vycítí, co je třeba udělat, a udělá to. Podobně si je gepard dík své stokilometrové rychlosti, zákeřným tesákům a drápům jistý, že je predátorem.
Lidské zvíře však svou roli tak jasně určenou nemá. Tváří v tvář smrtelnému nebezpečí bývá racionální mozek nezřídka zmaten a potlačí naše instinktivní pohnutky. I když může mít toto potlačení svůj dobrý důvod, doprovází jej zmatek, který vede k tomu, co nazývám "komplexem Medúzy" - k dramatu zvanému trauma.
Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.