Obchodujeme s pravdami. Pravda žije na dluh.

Pravda ve skutečnosti z velké části žije na dluh. Naše myšlenky a přesvědčení platí, dokud je někdo nezpochybní, stejně jako bankovky platí, dokud je někdo neodmítne. Ale to vše poukazuje na přímé verifikace tváří v tvář, bez kterých by síť pravd zkolabovala jako finanční systém bez jakékoli peněžní báze. Vy přijmete mou verifikaci jedné věci, já přijmu vaši verifikaci jiné věci. Obchodujeme s pravdami. Ale pilíři celé této nadstavby jsou přesvědčení někým konkrétně verifikovaná.

William James: Pragmatismus - Nové jméno pro staré způsoby myšlení

Spiritualita

Vinou naší zaujatosti ve prospěch rozumu dnes můžeme považovat spiritualitu za intelektuální činnost založenou na víře a na hledání vědomostí a dovedností, či dokonce vizí a hodnot, avšak náboženská literatura po celém světě jasně ukazuje, že spiritualita je především aktem lásky.

Thomas Moore: Duše sexu

Permoníci

Tento strom odpovídá přesně metalickému stromu v alchymii, je to tzv. arbor philosophica (filosofický strom), který jestli něco znamená, pak je to duchovní růst až po nejvyšší osvícení. Chladný, mrtvý kov se člověku ovšem jeví jako naprostý protiklad ducha - ale jak je to tehdy. když je duch právě tak mrtvý jako olovo nebo měď? Potom může například sen říci: Hledej to v olovu nebo ve rtuti! Zdá se totiž, že přírodě záleží na tom, aby vědomí poháněla k většímu rozšíření a vyjasnění, a proto využívá trvalé touhy člověka po kovech, zvláště po těch cenných, a vede ho k tomu, aby je hledal a zkoumal jejich možnosti. Během této práce mu může začít svítat, že v jeho dolech se nenacházejí jen rudné žíly, ale také permoníci, a že v olovu je skrytý buď nebezpečný démon, nebo holubice Ducha svatého.

Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX - Člověk a kultura

Polyteistický primitiv v našem nevědomí

Náš západní vývoj z primitivního stavu byl náhle přerušen vpádem psychologie a duchovnosti, které patřily kultuře mnohem vyšší. Náš případ nebyl tak zlý jako u černochů nebo Polynésanů, kteří se najednou konfrontovali s nesrovnatelně vyšší civilizací bílého muže, ale v podstatě to bylo totéž. My jsme byli zastaveni uprostřed dosud barbarského polyteismu, který byl vymýcen a potlačen - v průběhu staletí a před ne tak dávnou dobou. Domnívám se, že tato okolnost dodala západnímu duchu zvláštní vzpěrný tlak. Naše duchovní existence byla přeměněna v něco, čeho dosud nedosáhla a čím v podstatě vzato ještě nemohla být. A to se dalo uskutečnit jen disociací mezi vědomou částí psýché a nevědomím. Bylo to osvobození vědomí od břemene iracionality a pudovosti na účet celosti individua. Člověk byl rozštěpen na vědomou a nevědomou osobnost. Vědomá osobnost se dala domestikovat, protože byla oddělena od přírodního a primitivního člověka. Tak jsme se na jedné straně stali nesmírně disciplinovanými, organizovanými a racionálními, na druhé straně ale zůstal potlačený primitiv, odříznutý od výchovy a kutury.

To vysvětluje naše četné pády zpět do děsivého barbarství a rovněž to vysvětluje hrůznou skutečnost, že čím výše šplháme na hoře vědeckých a technických vymožeností, tím nebezpečnější a ďábelštější bude zneužití našich vynálezů.

Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX - Člověk a kultura

Tisíce let

Vzdáleným cílem procesu proměny je proto přibližně to, co tanulo na mysli Buddhovi. Avšak dospět tam není možné ani v jedné, ani v deseti generacích. Je zjevně potřeba mnohem delší doba, každopádně tisíce let, neboť kýžená proměna nemůže proběhnout bez nesmírného vývoje lidského vědomí. Dá se v ni jen "věřit", což Buddhovi i Kristovi následovnící zjevně dělali, v domnění - jak to u "věřících" bývá vždycky - že víra je všechno. Víra je sice cosi velkého, ale je náhradou za vědomou skutečnost, kterou křesťané moudře přeložili na život v zásvětí. Toto "potom" je ve skutečnosti kýžená budoucnost lidstva, předjímaná náboženskou intuicí.

Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX - Člověk a kultura

Spasitelem svých bohů

Buddha, duchovní připravovatel cesty pro celý svět, řekl - a snažil se osvědčit - že osvícený člověk je učitelem a spasitelem dokonce i svých bohů (nikoli jejich stupidním popiračem, jak to chce západní "osvícenství"). To bylo zjevně příliš, neboť indický duch ještě nebyl připraven integrovat bohy takovou měrou, aby se stali psychologicky závislými na duševním stavu člověka.

Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX - Člověk a kultura

Otázka náboženství

Otázka náboženství není tak jednoduchá, jak se domníváte: není to vůbec záležitost intelektuálního přesvědčení, ani filosofie, ba ani víry, jde spíše o vnitřní zkušenost. Připouštím, že tento názor teologové zcela ignorují, ačkoli o tom velmi mnoho mluví. Například Pavel se neobrátil ke křesťanství žádným intelektuálním nebo filosofickým úsilím, ani vírou, nýbrž pod silným dojmem svého bezprostředního vnitřního zážitku. Na něm spočívala jeho víra, avšak naše moderní teologie věc obrací a domnívá se, že musíme nejprve uvěřit, abychom pak mohli mít nějaké vnitřní zážitky; tento obrácený přístup však lidi přímo vhání do falešného racionalismu, který dokonce brání vzniku vnitřních zážitků. Přirozeným důsledkem pak je, že identifikují božství s kosmickou energií, s neosobní a v jádru fysikální veličinou, k níž se nelze modlit. Vnitřní zkušenost však je úplně jiná; svědčí o tom, že existují osobní síly, s nimiž lze navázat vnitřní, bezprostředně osobní kontakt. Nikdo, kdo doopravdy nepoznal, co to je vnitřní zážitek, není schopen o jeho existenci nikoho přesvědčit. Řeči samy - ať už je jejich záměr sebeušlechtilejší - nikoho nepřesvědčí.

C. G. Jung: Sto dopisů

Privatio boni

Tato záležitost týkající se privation boni je mi silně proti srsti, protože má nebezpečné důsledky: způsobuje negativní inflaci člověka, který si musí připadat ne snad sice jako zdroj všeho zla, ale přinejmenším jako velký ničitel schopný zmařit obdivuhodné dílo Boží. Tato doktrína vede k luciferské samolibosti a je do značné míry odpovědná za osudnou degradaci lidské duše, která se pokládá za zdroj a sídlo zla. Přiznává se jí obludný význam - ale ani slovo o tom, kdo je odpovědný za přítomnost hada v ráji!

C. G. Jung: Sto dopisů

P.S: O privatio boni jako nedostatku dobra více na Wikipedii

Participation mystique

Lévy-Bruhl geniálně postihl to, co nazval "participation mystique", jako známku primitivního ducha. Co takto označil, je jednoduše neobyčejně velký zbytek nerozlišenosti mezi subjektem a objektem, která má u primitivů ještě takové rozměry, že to Evropanovi musí být nutně nápadné. Pokud si rozdíl mezi subjektem a objektem neuvědomíme, převládá nevědomá identita. Nevědomé se potom projikuje do objektu a objekt se introjikuje do subjektu, tzn. psychologizuje se. Pak se zvířata a věci chovají jako lidé, lidé jsou současně zvířaty a vše je oživeno strašidly a bohy. Civilizovaný člověk se ovšem přirozeně domnívá, že je nad tyto věci nebetyčně povznesen. Ale zato je často po celý život identický se svými rodiči, je identický se svými afekty a předsudky a beze studu tvrdí o druhém to, co u sebe samotného nechce vidět. Má totiž také ještě zbytek počáteční nevědomosti, tzn. nerozlišenosti mezi subjektem a objektem. V důsledku této nevědomosti je pod magickým účinkem nesčetných lidí, věcí a okolností, tzn. je jimi bezpodmínečně ovlivňován, je naplněn rušivými obsahy téměř tolik jako primitiv, a proto potřebuje právě tak mnoho ochranných kouzel. Nepomáhá si však již medicinami, amulety a zvířecími oběťmi, nýbrž uklidňujícími medikamenty, neurózami, osvětou, kultem vůle atd.

C. G. Jung: Tajemství zlatého květu

Temné psychické mocnosti

Definoval jsem animu též jako personifikaci všeho nevědomého a pojal ji proto také jako most k nevědomému, jako funkci vztahu k nevědomí. Zajímavou souvislost tu nalezneme v tvrzení čínského textu, že vědomí (tzn. osobní vědomí) vychází z animy. Poněvadž západní duch stojí zcela na stanovisku vědomí, musí animu definovat způsobem, jakým jsem to právě učinil. Opačně však Východ, který stojí na stanovisku nevědomí, chápe vědomí jako účinek animy! Původně vědomí nepochybně vychází z nevědomí. Myslíme na to příliš málo, a proto se stále znovu pokoušíme psyché zcela identifikovat s vědomím, nebo přinejmenším nevědomí vykládat jako nějakou odnož nebo účinek vědomí (jako např. ve freudovské nauce o vytěsnění). Ze svrchu zmíněných důvodů však je podstatné, aby se realitě nevědomí nic neubíralo a aby se postavy z nevědomí chápaly jako aktivní veličiny. Kdo pochopil, co se myslí psychickou realitou, nemusí se obávat, že zapadne zpět do primitivní démonologie. Jestliže totiž nevědomým postavám nepřiznáme hodnost spontánně působících veličin, propadneme jednostranné víře ve vědomí, vedoucí nakonec k přepjatosti. Proto musí nastat katastrofy, poněvadž člověk přes mohutné vědomí přehlíží temné psychické mocnosti. Ne že bychom je personifikovali až my; ony jsou od samého počátku osobní povahy. Teprve až to co nejdůsledněji uznáme, můžeme pomýšlet na to, abychom je depersonifikovali, tzn. abychom "podrobili animu", jak se vyjadřuje čínský text. 

C. G. Jung: Tajemství zlatého květu

Magie porozumění

Vědomá vůle nemůže takové symbolické jednoty dosáhnout, poněvadž vědomí je v tomto případě jednou ze stran sporu. Protivníkem je kolektivní nevědomí, které řeči vědomí nerozumí. Proto je třeba "magicky" působícího symbolu, obsahujícího primitivní analogismus, kterému nevědomí rozumí. Nevědomí lze dosáhnout a vyjádřit jenom pomocí takového symbolu, a proto se také individuace bez symbolu nikdy neobejde.

C. G. Jung: Tajemství zlatého květu

Věda II

Věda je nástrojem západního ducha a lze s ní otevřít více dveří než prázdnýma rukama. Patří našemu porozumění a zatemňuje vhled jen tehdy, jestliže pochopení, jež zprostředkuje, pokládá za pochopení jediné.

C.G. Jung: Tajemství zlatého květu

Věda

Kdo by však chtěl zmenšovat zásluhy západní vědy, podřezával by větev, na níž sedí západní duch. Věda je sice nikoli dokonalým, přesto však neocenitelným, svrchovaným nástrojem, který působí zlo jen tehdy, jestliže chce být samoúčelem. Věda musí sloužit; bloudí, jestliže chce uchvátit trůn pro sebe.

C.G. Jung: Tajemství zlatého květu

Obytné bloky

Muž si užívá a nerad na to čeká, zatímco žena na témže místě staví celé obytné bloky; protože jí se dotýká celek v celé jeho strašné a hrozivé úplnosti. Nemilá skutečnost: žena a její citový svět. Žena ihned staví komplikované stavby podobné vosím hnízdům, aby se v nich zařídila, pak se jí člověk už nezbaví, jakmile jednou začala stavět.

Elfriede Jelinek: Pianistka

Žiletka

Z balíčku o mnoha vrstvách pečlivě vyndá žiletku. Tu u sebe nosí vždycky, ať je kde je. Žiletka se na ni usmívá jako ženich na nevěstu. ONA opatrně zkouší ostří, je ostré jako žiletka. Pak si žiletku několikrát vmáčkně do zápěstí, ale zase ne tak hluboko, aby si poranila šlachy. Vůbec to nebolí. Kov se zařezává jako do másla. Krátký okamžik zeje ve dříve ucelené tkáni otvor jako do kasičky, pak zpoza zábrany vyrazí pracně spoutaná krev. Jsou to celkem čtyři řezy. Pak už to stačí, jinak by vykrvácela. Žiletka se zase otře a zabalí.

Elfriede Jelinek: Pianistka

Hranice

V každém společenství. od rodiny, po stát, lidé navzájem "testují" své hranice - a když je neumíme uhájit, překračují je.

Ladislav Dvořák: Obejměte své vnitřní dítě

Ztráta smyslu státem

Snaha vymknout se osudu, který v podobě neúrod a hladomorů, epidemií a válek člověka dřívějších dob držel v šachu a doléhal na něj (i celá řeská tragédie je o osudovosti, byť většinou lidí z vyšších vrstev, na které doléhá sice jinak, ale neméně), představuje sociální stát ve spojení s technologiemi pokus, se tomuto určení vyhnout. To se (kromě faktu smrtelnosti) sice dosti daří, ale vzniká jakási nová forma osudovosti, generovaná příslušným úředním aparátem - pracující už nevyhlíží, zda bude pršet, ale třese se, zda se kdesi v centru neposune jeden z koeficientů na druhém desetinném místě a nezničí třeba obor, pro nejž byl po léta školen. Rozdíl je snad v tom, že osudová nepřízeň se tu neartikuluje smrtí, ale ztrátou životní smysluplnosti.

Stanislav Komárek: Spasení těla - Moc, nemoc a psychosomatika

Pravdy a neřesti

Je vždy podezřelé, když je nutno ustanovit výbor na obranu Jediné Pravé Pravdy. Pravda, na rozdíl od omylu či vědomé lži (ti, kdo nesílejí náš názor, musejí být buď hlupáci, nebo rafinovaní zlovolníci), přece jaksi víc váží, je podstatnější, stojí více sama sebou a nemusí být intenzivně podpírána a resuscitována. To je taky jediný znak, podle něhož se od lži pozná, podobně jako třeba ctnost oproti neřesti (neřest je to, co dlouhodobě vede ke zlému, nikoli to, co stojí v úředním seznamu neřesti).

Stanislav Komárek: Spasení těla - Moc, nemoc a psychosomatika

Na jeden večer

Je charakteristické, že čím je charisma "podvodnější", tím je jeho účinek prudší a krátkodobější, ve stylu lásek na jediný večer či mediálních hvězdiček, které zazáří a pohasnou.

Stanislav Komárek: Spasení těla - Moc, nemoc a psychosomatika

Sen o smrti

Jedním z nejděsivějších snů bývá sen o smrti - ať už vlastní nebo někoho jiného. Měli bychom si pamatovat, že (jako všechno ostatní ve snu) i smrt je obvykle znamení, symbol. Zřídkakdy to znamená, že někdo opravdu zemře. Můžeš se sám sebe zeptat: "Co v mém životě umírá? Co se chýlí ke konci? Čeho už se nepotřebuji držet?" Pak se podívej na kontext - ostatní věci ve snu okolo umírající osoby. Hledej vodítka k tomu, co to může znamenat pro tvůj život. Pokud ten, kdo zemřel, byl tvůj přítel,pak se možná dějí nějaké změny v tvých vztazích. Jestliže jsi zemřel ty sám, a třeba jsi zrovna byl ve škole, možná je načase opustit svou roli studenta.

Julie Tallard Johnsonová: Bouřlivá léta

Tvořivý duch

Všichni se rodíme obdařeni vnitřním tvořivým duchem (hinduisté jej nazývají "vyšší Já našeho já"). Každý jsme nadaný něčím jedinečným. Všichni si v sobě neseme tvořivý potenciál - DÉŠŤ, který se touží rozpršet. Naše spisovatelská Já a tvořivé Já jsou jedno a totéž, a nemohou je umlčet žádná traumata, hrubé zacházení, nezájem okolí ani drogy. Tohoto tvořivého ducha nelze úplně zničit, ale může se stát tak malinkým, že z něj zbude jen dunivý zvuk vycházející hluboko z nás.
Závislost na drogách či alkoholu, projevy nenávisti a násilí, zanedbávání vlastních potřeb, nedostatek lásky a pozornosti od ostatních a jakýkoli jiný projev necitlivého zacházení ze strany druhých může způsobit, že se tvůj tvořivý duch skryje. Proto máš možná někdy pocit, že to chceš vzdát, že třeba ani nemáš chuť být naživu. Ale tvého tvořivého ducha nelze nikdy zničit - kdykoli se můžeš rozhodnout a svou tvořivou sílu zase probudit.

Julie Tallard Johnsonová: Bouřlivá léta

Obrana a zuřivost

Zdál se mi tenhle sen - vlastně to byla spíš noční můra... Honil mě nějaký chlap se dvěma kuchyňskými noži, v každé ruce měl jeden. Utíkala jsem před ním, úplně vyděšená. Ale pak se něco stalo a můj strach se změnil v ZUŘIVOST. Z ničeho nic jsem se zastavila a otočila se čelem k útočníkovi. Podívala jsem se na něj, vyhrnula jsem si rukávy a ukázala mu své ruce, které už byly pořezané a krvavé. "Co mi chceš udělat?" ječela jsem na něj tak, jako ve skutečnosti nikdy před tím. "Chceš mě pořezat?!" On jen s hrůzou zíral a já jsem mu jeden nůž vzala (mimochodem, byl to první nůž, kterým jsem se kdy sama pořezala) a řezala jsem se do rukou ještě víc. Byla jsem rozpálená vzteky, ale už ne vyděšená. Nebolelo to a já jsem neutíkala. Ten člověk byl v šoku a nevěřícně se na mě díval. NEMĚL NADE MNOU ŽÁDNOU MOC... Tento sen mi pomohl pochopit, že možný důvod, proč jsem sama sobě ubližovala, byla OBRANA. Nemůžou mi ublížit, když si já sama ublížím ještě víc.

Julie Tallard Johnsonová: Bouřlivá léta

Nechtěl jsem spát se sestrou

Mé nadání se projevilo den po šestých narozeninách, když už jsem nechtěl spát v posteli se svou mrtvou sestrou Katie, kterou rok před tím přejel náklaďák a již jsem zaháněl křikem rytmických dětských rýmovaček.

Mike Carey: Poznaný ďábel

Vybudovat

Když někdo říká, že chce vztah nebo partnera, vzniká tím dojem něčeho hotového, co je zapotřebí pouze najít. Zastírá se tím fakt, že vztah je vždycky a v každém případě nutné vybudovat, protože ve skutečnosti je vztah jen příběhem vzájemných reakcí na toho druhého. 

Michale Mary: Kde jsi?

Vztah

Vztah je příběh vzájemných reakcí.

Michale Mary: Kde jsi?

Opozice davu

Kdo má natolik silné přesvědčení, že se postaví vůči davu do opozice, je spíše výjimkou než pravidlem, výjimkou, jíž se mnohdy obdivují pozdější staletí, ale jíž se většinou vysmívají současníci.

Erich Fromm: Lidské srdce

Hřích

Starý zákon nestojí ještě na stanovisku, že člověk je od základu zkažený. Neposlušnost Adama a Evy vůči Bohu se tu nenazývá hříchem; nikde tu není ani zmínka o tom, že by tato neposlušnost člověka zkazila. Naopak, neposlušnost je tu podmínkou lidského sebeuvědomění, lidské schopnosti volby, a tak je ve svém posledním důsledku tento první akt neposlušnosti člověka jeho prvním krokem ke svobodě. Zdá se, že neposlušnost Adama a Evy byla dokonce součástí božího plánu, neboť, jak má za to myšlenka vskutku prorocká, je člověk právě proto, že byl vyhnán z ráje, schopen vytvářet své vlastní dějiny, rozvíjet své lidské schopnosti a dosáhnout nové harmonie mezi sebou a přírodou, a to jako plně vyvinutý jedinec, na rozdíl od harmonie dřívější, kdy ještě takovýmto plně vyvinutým jedincem nebyl.
(...)
V průběhu vývoje křesťanské církve byla Adamova neposlušnost pojata jako hřích. A to ve skutečnosti jako hřích tak těžký, že zkazil jeho přirozenost a s ní i přirozenost všech jeho potomků. Člověk se nemůže nikdy z této své zkaženosti vymanit vlastním úsilím. Lidskou zkaženost mohl odstranit jenom božský akt milosti, vystoupení Krista, který pro člověka zemřel; zároveň tak byla poskytnuta možnost spásy těm, kdo Krista přijali.

Erich Fromm: Lidské srdce

Moc

Hlavním nebezpečím pro lidstvo je obyčejný člověk s neobyčejnou mocí - a žádný ďábel nebo sadista.

Erich Fromm: Lidské srdce

Skupina

Jedna cesta je podrobit se a ztotožnit se s osobou nebo skupinou, jež má moc. Při této symbolické účasti na životě jiné osoby má člověk iluzi, že jedná, zatímco se ve skutečnosti pouze podrobuje a stává se jaksi částí těch, kdo jednají.

Erich Fromm: Lidské srdce

Ponížit a zotročit

Ponížit ho a zotročit, to vše jsou jenom prostředky k tomuto cíli, a nejradi-kálnějším prostředkem je nechat ho trpět, poněvadž neexistuje jiná větší moc nad jiným člověkem než přinutit ho, aby se podrobil trápení, aniž je schopen se bránit.

Erich Fromm: Lidské srdce