Ctihodný a ctnostný

Když konečně ignorujeme i své hlavní životní téma a když začneme prožívat životní cestu někoho cizího - jakkoliv ctihodného a ctnostného - posouváme se tím o stupínek blíž depresi.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Utrpení mladého Werthera

 Román, který vyšel na jaře roku 1774, dosáhl okamžitě obrovského úspěchu, který přinesl mladému autorovi rázem velkou slávu. Po uveřejnění knihy došlo skokem ke zvýšení počtu sebevražd, což samotný Goethe považoval za zásadní nepochopení svého díla.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Zákazy a příkazy

Když se někde příliš zdůrazňují zákazy a příkazy, což je například případ církevního křesťanství, hrozí člověku velké nebezpečí, že askeze, jež není aplikována ze svobodné vůle nýbrž z vnitřní neurotické tísně, může celkový stav postiženého ještě výrazně zhoršit.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Vzdát se něčeho

Je velký rozdíl, když se vzdáme něčeho, co jsme si vyvinuli v potu tváře a za nezměrného úsilí, nebo když se vzdáme něčeho, co pro nás bylo tak jako tak nedosažitelné, co jsme měli takříkajíc dosud před sebou. Wilber popisuje tento omyl zejména s ohledem na tendenci esoterické scény vysoce si stylizovat archaické národy jako třeba Indiány. Nejkřiklavějším "pre/trans omylem" by bylo, kdybychom krávu na horské pastvině považovali za osvícenou, protože očividně žije ve stavu "tady a teď".  Křesťanská cesta by se tedy mohla zvrhnout v psychologickou léčku, protože umožňuje člověku velebit své slabé stránky a tím se vyhýbat plnění svých skutečných úkolů - a to všechno navenek odít pláštíkem úspěšnosti.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Geniální šachový tah

Myšlenky na sebevraždu jsou v podstatě vyjádřením skutečnosti, že něco musí zemřít, protože musí vzniknout něco nového a staré musí být opuštěno. Odmítání opouštět a zbavovat se je nepřirozené a podobá se stromu, který se nechce vzdát svých plodů a nechá je raději shnít na svých větvích, čímž zabrání potřebnému novému růstu v následujícím jarním období. Depresivní lidé se však jen obtížně zbavují čehokoliv a prožívají proto dané téma nezřídka formou trýznivých sebevražedných myšlenek. Jejich zoufalství bývá tak silné, že s ním dokonce překonají i strach ze smrti, tuto nejhlubší a nejzazší formu strachu. Postižení se v tomto stavu obávají smrti méně než života.  Strach se nakonec vždy vyvine ve smrtelnou úzkost. Když vzroste v případě těžké deprese natolik, že se postižení již méně obávají smrti než hrozby dalšího života v depresivním stavu, můžeme si učinit alespoň chabou představu o zoufalství, které v této situaci vládne. Co se však může zdát logické a snadno verbálně vysvětlitelné, stane se úplně jinou kávou, když to začneme prožívat. Utrpení ve stavu těžké deprese se můžeme přiblížit jen tehdy, když je sami prožijeme. Především úplná ztráta všech nadějí je pro nepostiženého naprosto nepředstavitelná.  Deprese jako obraz onemocnění má v sobě něco geniálního, stejně jako obrazy všech onemocnění. Přivádí totiž postiženého do blízkosti smrti, tedy k jeho tématu, zároveň mu však nedostatkem energie zatarasuje únikovou sebevražednou cestu. Depresivní člověk se jeví jako ochrnutý ve vztahu ke svému velkému tématu. Není pro něj úniku. Nemůže se zbavit svého tématu a nemůže je nikterak přeskočit sebevražedným skokem do propasti. V normálním případě je tedy postižený připoután nemocí k místu, na němž se musí učit. Ať už se svým strachem ze smrti nebo se svou touhou zemřít - vždy je zajat přímo svým tématem.  Z pohledu postiženého to může působit jako obzvlášť zlomyslný trik, díky němuž je udržován ve svém utrpení jako ocelovou pěstí. Z perspektivy jeho osudu se naopak jedná o geniální šachový tah, díky němuž je člověku dané téma prezentováno přímo na jeho kůži a přitom je zajištěno jeho bezpečí.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Tady a teď

 Jakmile emocionální mozek zvětří nebezpečí pro život nebo naopak dobrou šanci rozmnožit se, přebírá do svých rukou otěže celé situace a jedním rázem odpojí veškerý intelekt. Mohli bychom si skoro myslet, že evoluce ještě nevěří svému nejmladšímu dítku - neokortexu neboli velkému mozku - natolik, aby mu svěřila starost o přežití.  Nejlépe známe tuto situaci ze stavu zamilovanosti, který bychom mohli napůl žertem popsat jako jakousi otravu velkého mozku. Když přebírá kontrolu rozpálené srdce popřípadě emocionální mozek, rozumné argumenty ztrácejí veškerou platnost, což ještě zvyšuje šarm zamilovaných. Zatímco intelekt reaguje zcela bezmocně a nedokáže již pochopit ani ty nejtriviálnější věci a ty nejlepší argumenty, emocionální mozek se soustředí pouze na nabízející se šanci k rozmnožování a směřuje (téměř) všechny síly k dosažení tohoto cíle. Ustrašení lidé náhle získávají odvahu a jsou připraveni k riskantním krokům, chápou se iniciativy, o jaké by se jim nikdy dřív ani nesnilo, a tak dál. Emocionální mozek nutí tímto způsobem člověka, aby žil v přítomném okamžiku. Platí jen přítomnost v blízkosti milované bytosti; všechno ostatní je nedůležité a získává podřízenou pozici. Stejné nutkání k prožívání přítomného okamžiku se projevuje i při depresi a tehdy je - právě naopak - vnímáno jako něco příšerného.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Falešný altruismus

 Následně se tito lidé začnou bránit rozvoji svého já. Namísto individuace se uchylují k útěku do závislé odevzdanosti a TY začíná dostávat přednost a začíná být mnohem důležitější než JÁ. Tento druh odevzdanosti nemá nic společného s ctností oddanosti. Zatímco člověk zdánlivě více než dostatečně naplňuje základní křesťanský postulát milovat bližního svého jako sebe samotného, ve skutečnosti to tak vůbec není. Kdo nemiluje sám sebe, nemůže milovat ani svého bližního. Strach ze ztráty se stává určujícím prvkem a začíná ovládat život.   Z toho se musí vyvinout životní strategie, která nemilosrdně přehodnotí hlavní vztažnou osobu, kterou je například partner, a samotného postiženého uvede do postavení rostoucí závislosti. Věty jako »tak moc tě potřebuji«, »nemohu bez tebe žít« nebo »miluji tě víc než svůj vlastní život« mohou na první pohled vypadat jako komplimenty, na druhý pohled jsou však svědectvím o vlastní jednostrannosti a malé životaschopnosti.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Čas sluhů

Kdo potřebuje tak naléhavě ke svému životu druhé osoby, bude se samovolně pokoušet rezignovat na jakýkoliv odstup a s splynout s druhou osobou, kterou zároveň potřebuje a zároveň miluje a zároveň ji touží ovládat (viz český film Čas sluhů).

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Výchova vinou

Výchovu prostřednictvím pocitů viny nelze prohlédnout tak snadno, protože přichází tak povzneseně a nevinně v hávu mateřské lásky, v každém případě na nich zprvu není vůbec nic podezřelého. Patří však k tomu nejneodpustitelnějšímu, protože díky svým vlastním zkušenostem z mnoha a mnoha psychoterapií vím, že je velmi obtížné odpustit matkám obviněným z této výchovné koncepce.  U mnohých dětí se v podobných situacích potají vyvine nesmírná nenávist vůči této všemocné matce, což v této fázi ještě posiluje pocity viny. Později obrací tuto potlačovanou nenávist proti sobě, například v podobě sebevražedných myšlenek dostavujících se bezprostředně po propuknutí deprese. Děti, které byly vystaveny tomuto programu, vzdávají se zpravidla všech svých přání, očekávají však stejně jako jejich matka, že budou uhodnuta a vyplněna.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Církevní zákazy

 Kdo hledá svou cestu v náboženském učení, musí tedy dávat dobrý pozor. Tam, kde křesťanská víra podniká určité kroky za účelem přiživování představy o vině, bude spíše ještě zvyšovat trápení depresivně strukturovaných lidí. Například démonizováním sexuality a jejím tabuizováním jsou přednostně a záměrně vytvářeny pocity viny. Zakazovat člověku něco tak přirozeného jako je sebeukájení s vědomím, že se to děje i tak, a pak ještě připravit člověka o svobodu, protože může ulevit svévolně vytvořenému pocitu viny jen při zpovědi, to by církev mohla právě tak zakázat dýchání, jídlo, pití nebo spánek.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Stopy v poušti

Byl jednou jeden člověk, který došel až na konec své životní pouti. Ohlédl se zpět za svým životem a viděl jej jako poušť - písek všude, kam jen dohlédl. A v této poušti spatřil další stopy. Podíval se na ně a v duchu se ptal, co to má znamenat. Z věčnosti něco tiše pronikalo do jeho uší: »Neustále jsem tě doprovázel«. Podíval se pozorněji a uviděl, že ve chvílích, kdy byl spokojený a v souladu sám se sebou, probíhaly pískem dvě stopy vedle sebe, ale v dobách, kdy byl osamělý, nešťastný a kdy trpě nouzí, byla v písku stopa jen jedna. Otřesený a zdrcený zeptal se znovu, co to má znamenat: »Když jsem byl spokojený a dobře se mi vedlo«, mluvil ke stvořiteli, »to jsi stál při mně. Ale kde jsi byl, když jsem byl sám, nešťastný, chudý a bezmocný?«  A chvíli nic neslyšel, jak to bývá, když je vnitřní NE příliš hlasité. A čekal a naslouchal, až nakonec přece zaslechl tichou odpověď: »Tady, člověčí dítě, tady jsem tě nesl.«

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše