Jakmile emocionální mozek zvětří nebezpečí pro život nebo naopak dobrou šanci rozmnožit se, přebírá do svých rukou otěže celé situace a jedním rázem odpojí veškerý intelekt. Mohli bychom si skoro myslet, že evoluce ještě nevěří svému nejmladšímu dítku - neokortexu neboli velkému mozku - natolik, aby mu svěřila starost o přežití. Nejlépe známe tuto situaci ze stavu zamilovanosti, který bychom mohli napůl žertem popsat jako jakousi otravu velkého mozku. Když přebírá kontrolu rozpálené srdce popřípadě emocionální mozek, rozumné argumenty ztrácejí veškerou platnost, což ještě zvyšuje šarm zamilovaných. Zatímco intelekt reaguje zcela bezmocně a nedokáže již pochopit ani ty nejtriviálnější věci a ty nejlepší argumenty, emocionální mozek se soustředí pouze na nabízející se šanci k rozmnožování a směřuje (téměř) všechny síly k dosažení tohoto cíle. Ustrašení lidé náhle získávají odvahu a jsou připraveni k riskantním krokům, chápou se iniciativy, o jaké by se jim nikdy dřív ani nesnilo, a tak dál. Emocionální mozek nutí tímto způsobem člověka, aby žil v přítomném okamžiku. Platí jen přítomnost v blízkosti milované bytosti; všechno ostatní je nedůležité a získává podřízenou pozici. Stejné nutkání k prožívání přítomného okamžiku se projevuje i při depresi a tehdy je - právě naopak - vnímáno jako něco příšerného.
Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.