Myšlenky na sebevraždu jsou v podstatě vyjádřením skutečnosti, že něco musí zemřít, protože musí vzniknout něco nového a staré musí být opuštěno. Odmítání opouštět a zbavovat se je nepřirozené a podobá se stromu, který se nechce vzdát svých plodů a nechá je raději shnít na svých větvích, čímž zabrání potřebnému novému růstu v následujícím jarním období. Depresivní lidé se však jen obtížně zbavují čehokoliv a prožívají proto dané téma nezřídka formou trýznivých sebevražedných myšlenek. Jejich zoufalství bývá tak silné, že s ním dokonce překonají i strach ze smrti, tuto nejhlubší a nejzazší formu strachu. Postižení se v tomto stavu obávají smrti méně než života. Strach se nakonec vždy vyvine ve smrtelnou úzkost. Když vzroste v případě těžké deprese natolik, že se postižení již méně obávají smrti než hrozby dalšího života v depresivním stavu, můžeme si učinit alespoň chabou představu o zoufalství, které v této situaci vládne. Co se však může zdát logické a snadno verbálně vysvětlitelné, stane se úplně jinou kávou, když to začneme prožívat. Utrpení ve stavu těžké deprese se můžeme přiblížit jen tehdy, když je sami prožijeme. Především úplná ztráta všech nadějí je pro nepostiženého naprosto nepředstavitelná. Deprese jako obraz onemocnění má v sobě něco geniálního, stejně jako obrazy všech onemocnění. Přivádí totiž postiženého do blízkosti smrti, tedy k jeho tématu, zároveň mu však nedostatkem energie zatarasuje únikovou sebevražednou cestu. Depresivní člověk se jeví jako ochrnutý ve vztahu ke svému velkému tématu. Není pro něj úniku. Nemůže se zbavit svého tématu a nemůže je nikterak přeskočit sebevražedným skokem do propasti. V normálním případě je tedy postižený připoután nemocí k místu, na němž se musí učit. Ať už se svým strachem ze smrti nebo se svou touhou zemřít - vždy je zajat přímo svým tématem. Z pohledu postiženého to může působit jako obzvlášť zlomyslný trik, díky němuž je udržován ve svém utrpení jako ocelovou pěstí. Z perspektivy jeho osudu se naopak jedná o geniální šachový tah, díky němuž je člověku dané téma prezentováno přímo na jeho kůži a přitom je zajištěno jeho bezpečí.
Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.