Stopy v poušti

Byl jednou jeden člověk, který došel až na konec své životní pouti. Ohlédl se zpět za svým životem a viděl jej jako poušť - písek všude, kam jen dohlédl. A v této poušti spatřil další stopy. Podíval se na ně a v duchu se ptal, co to má znamenat. Z věčnosti něco tiše pronikalo do jeho uší: »Neustále jsem tě doprovázel«. Podíval se pozorněji a uviděl, že ve chvílích, kdy byl spokojený a v souladu sám se sebou, probíhaly pískem dvě stopy vedle sebe, ale v dobách, kdy byl osamělý, nešťastný a kdy trpě nouzí, byla v písku stopa jen jedna. Otřesený a zdrcený zeptal se znovu, co to má znamenat: »Když jsem byl spokojený a dobře se mi vedlo«, mluvil ke stvořiteli, »to jsi stál při mně. Ale kde jsi byl, když jsem byl sám, nešťastný, chudý a bezmocný?«  A chvíli nic neslyšel, jak to bývá, když je vnitřní NE příliš hlasité. A čekal a naslouchal, až nakonec přece zaslechl tichou odpověď: »Tady, člověčí dítě, tady jsem tě nesl.«

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše