Jeho stažení se v dětství tak nejenom slouží jeho integraci, ale má i velmi významný pozitivní smysl: udržuje si odstup od svého vnitřního života.
Osvobození od pout mu dává možnost vnitřní nezávislosti. Musí však udělat více než jen zmrazit své pocity vůči ostatním, a to pocity kladné i záporné. Musí se také odvrátit od těch přání a potřeb, při kterých by pro jejich naplnění potřeboval druhé: jde o přirozenou potřebu porozumění, sdílení zážitků, náklonnosti, soucitu, ochrany. To má však dalekosáhlé důsledky. Znamená to, že si musí nechat svou radost, bolest, svůj žal, své slzy pro sebe. Často se například dojemně a zoufale snaží zvládnout svůj strach - ze tmy, ze psů atd. aniž by o tom někomu řekl. Cvičí se (automaticky) v tom, aby nejenom nedával své utrpení najevo, ale aby ho ani necítil. Nechce soucit či pomoc nejenom proto, že má důvody pochybovat o jejich pravosti, ale i proto, že i tehdy, když se mu soucitu a pomoci dostává, vidí v nich signály hrozících závazků. Kromě toho, že tyto potřeby zmrazuje, má pocit většího bezpečí, když nikdo neví, že na něho věci působí, a jeho potřeby nejsou ani frustrovány, ani ho nečiní závislým. A tak celkový odklon od přání, tak charakteristický pro proces rezignace, začíná. Stále ví, že by chtěl šaty, kotě, nějakou hračku, ale neřekne to. Postupně však, stejně jako u jeho strachu, i v tomto případě dochází k pocitu, že pro něj bude bezpečnější vůbec žádná přání nemít. Čím méně přání ve skutečnosti má, čím je ve svém odklonu důslednější, tím obtížněji ho může někdo ovládat.
Karen Horney: Neuróza a lidský růst (v originále volně ke stažení)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.