Trvalo také velmi dlouho, než jsme vůbec přišli na to, že nám syn nerozumí, co mu říkáme. Brali jsme to tak, že má poruchu pozornosti, že je prostě opožděný, že to dožene. Velký problém byl zejména v tom, že Ríša je naše první dítě. Nemáme zkušenost se zdravým dítětem, nevíme, jak se má správně vyvíjet řeč. Nikdy jsem se ve společnosti dětí nepohybovala. Těžko poznávám, co je normální a co už ne.
Když bylo Ríšovi dva a půl roku, jeli jsme na návštěvu za jeho bratrancem, o rok mladším. A to malé batole, které ještě nemluvilo, rozumělo naprosto všemu, co mu řekla jeho máma. Když ho poslala pro boty se slovy: "Běž do chodby a dones svoje botičky, půjdeme ven," ten prďola šel a donesl svoje boty. Došlo mi, že můj syn má skutečně velký problém a jen tak to nedožene. Ani dnes by této složité větě nerozuměl. Jsou to totiž tři informace najednou a to je moc. On se v lidské řeči ztrácí. Jako cizinec, co se teprve učí jazyk.
Pro mou osobní práci s Ríšou byl nejdůležitější moment, kdy jsem si uvědomula, že nám nerozumí. Protože od té chvíle jsem na něj už mluvila tak jednoduše, jak to šlo. A řeč se začala velice pomalinku, plíživě rozvíjet.
Jana Makovcová: Maminko, nezpívej
Za tip na tuhle knížku, její následné zapůjčení a dopis psaný vlastní rukou (dnes velmi vzácné) děkuji velice Tereze Dardové.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.