Objektivita médií

Jedním z pravidel, zajišťujících uspořádání mediální reality v některých typech společností, je právě požadavek objektivity. Objektivitou se rozumí "zvláštní forma mediální činnosti a zvláštní postoj k úloze shromažďovat, zpracovávat a rozšiřovat informace" (McQuail, 1999, s. 285), tedy řemeslné praktiky vedoucí k tomu, aby se potlačila nevyhnutelná a zákonitá subjektivita zpravodajství - aby zpravodajství bylo věcně co nejpřesnější, nejúplnější, aby podávané informace byly závažné a aby bylo pokud možno neutrální. "Objektivita" tu je chápána ve smyslu "intersubjektivity". A intersubjektivita vyžaduje, aby si mohl každý - alespoň teoreticky - učiněnou výpověď prověřit, aby ji bylo možné od samého vzniku v průběhu její existence na každém kroku sledovat a aby každý, kdo vychází ze stejných stanovisek a sleduje stejnou cestu, dospěl ke stejnému závěru. Objektivita podle MacNaira (1998, s. 65n.) dovoluje novinářům v liberálnědemokratických společnostech (v nichž má požadavek objektivity svoje opodstatnění) nárokovat si privilegované místo "autorizovaného pravdomluvce".

Objektivita se v souvislosti s médii a žurnalistikou objevuje v různých společnostech v rozdílném období a s odlišnou intenzitou. Ustavení pojmu objektivita souvisí se třemi trendy, jež charakterizují kapitalistické společnosti. Jsou to trendy ve:

1. filozofické myšlení,
2. ekonomickém chování,
3. technologickém vývoji.

Filozoficky je možnost úvah o objektivitě žurnalistiky zakotvena v 19. století a v pozitivistickém výkladu světa. Pozitivismus staví na možnosti oddělit pozorovaný jev od pozorovatele a na možnosti odhalit "pravdu" jako součást pozorované skutečnosti. Objektivita zpravodajství tuto možnost rovněž předpokládá.

Ekonomicky je objektivita "vedlejším produktem" komerčního trhu, na němž se žurnalistika ocitla. Tam, kde ustoupil do pozadí stranický tisk či politicky radikální tisk a kde se média komodifikovala, tj. tam, kde se stávají obchodovatelným artiklem a možným zdrojem zisku, vzniká potřeba prodat produkty na stále větších trzích. To vede ke snaze vytvořit si přístup k co nejširší a neuzavírající se skupině konzumentů. Proto je nutné nabídnout produkt, který má vysokou míru univerzálnosti - není určen jen vybrané názorově orientované skupině, jak je tomu v systému stranického tisku, nýbrž každému. Takovým produktem se mělo stát "objektivní zpravodajství", které se staví např. z hlediska politických názorů hodnotově neutrálním. Proklamace možné objektivity fakticky sugeruje - jednoznačně klamnou - představu, že novináři jsou nadání schopností vystoupit z kontextu, v němž se nacházejí, a umístit se mimo samo dění, tedy zaujmout postavení nezúčastněného pozorovatele. Toto úsilí vede k řadě úprav mediálního produktu, jak lze vidět na strategii oddělování zpráv od komentářů, které je jedním z projevů snahy prokázat objektivitu zpravodajství.

Technologicky je proniknutí nároku objektivity podpořeno záznamovými technologiemi, které vynikají denotativní přesností (tedy tím, že co nejvíce připomínají to, co zobrazují) - nejprve fotografie, později později nahrávacích technologií. Fotografie vnucovala představu, že je možné nezprostředkovaně dokumentovat skutečnost ("technologizovat" umělou reprezentací lidí a událostí). Dodnes jsou televizní zprávy považovány za "nejdůvěryhodnější" (a potenciálně "nejobjektivnější") ze všech novinářských produktů, jelikož vykazují vysokou míru denotativní přenosti, a tím zastírají (podobně jako fotografie) svou navýsost subjektivní a umělou podstatu.

Jan Jirák, Barbara Köpplová: Média a společnost