Ztratila jsem peněženku

Ztratí-li manželka peněženku a svěří se manželovi, že ji ztratila, je hrubou chybou chápat toto svěření jako přiznání. Přiznat se k vině je akt obviněného vůči vyšetřovateli, který obviněného pochválí a přizná mu polehčující okolnost pro výměru trestu. Jestliže se manželka svěří, že ztratila peněženku, nesmí zaujmout manžel postoj vyšetřovatele a pochválit manželku, že se přiznala a pronést "za to, že ses přiznala, ti dám těch pět stovek, co jsi ztratila". Manžel je povinen v duchu rovnoprávnosti zahlaholit "prosím tě, o co jde, tady máš pět stovek a veselme se, radujme se". Kdo nepochopí, že mezi oběma reakcemi manžela vůči manželce je nikoli malý, ale propastný rozdíl, nepochopil princip rovnoprávnosti. Žena, která ztratila peněženku se cítí být provinilá před svým manželem a začne spřádat výmluvy, aby se ospravedlnila. Nic jí nebrání, aby pak řekla "ztratila jsem pět stovek jen díky tobě, protože mě ustavičně rozčiluješ". A vznikne svár na téma, zda ji manžel rozčiluje či nikoliv s následnými bohatými bifurkacemi argumentací.

Miroslav Plzák: Žena a muž