pátek 22. března 2013

Čas popela

Když dříve lidé utrpěli nějakou ztrátu, byli zarmouceni nebo propadli zoufalství, dělávali něco, co by nám dnes připadalo velmi podivné. Oblékli si co nejprostší šat či "žíněné roucho" a posypali se od hlavy až k patě popelem. A s tímto znamením bolesti na sobě chodili po mnoho dnů. Často tuto ceremonii prováděli v přítomnosti svých přátel či rodiny, naříkali a kvíleli a zcela veřejně dávali najevo, že se jejich život zhroutil. A lidé to chápali a respektovali; člověka, kterého potkala ztráta či nezdar, ale neoddal se truchlení, vlastně sledovali s hlubokým znepokojením, ba dokonce s opovržením. Stranili se ho a čekali, kdy do něj uhodí blesk.
V povrchním optimismu naší kultury není místo pro nevyhnutelný nezdar, takže když k němu dojde, usilovně jej popíráme s pomocí alkoholu, drog, léků a zábavy. Měli bychom si připustit, že truchlení je součástí přirozeného vývoje člověka a vede k jeho prohloubení. Když období truchlení nebudeme chápat negativně, ale jako intenzívní, byť bolestný přechod na další úroveň moudrosti, naše bolest bude o něco menší a v hloubce pod našimi slzami a nářky začneme vnímat smysl tohoto dění: posílení našeho ducha.

Steve Biddulph: Kniha o mužství

Žádné komentáře:

Okomentovat