Když dříve lidé utrpěli nějakou ztrátu, byli zarmouceni nebo propadli zoufalství, dělávali něco, co by nám dnes připadalo velmi podivné. Oblékli si co nejprostší šat či "žíněné roucho" a posypali se od hlavy až k patě popelem. A s tímto znamením bolesti na sobě chodili po mnoho dnů. Často tuto ceremonii prováděli v přítomnosti svých přátel či rodiny, naříkali a kvíleli a zcela veřejně dávali najevo, že se jejich život zhroutil. A lidé to chápali a respektovali; člověka, kterého potkala ztráta či nezdar, ale neoddal se truchlení, vlastně sledovali s hlubokým znepokojením, ba dokonce s opovržením. Stranili se ho a čekali, kdy do něj uhodí blesk.
V povrchním optimismu naší kultury není místo pro nevyhnutelný nezdar, takže když k němu dojde, usilovně jej popíráme s pomocí alkoholu, drog, léků a zábavy. Měli bychom si připustit, že truchlení je součástí přirozeného vývoje člověka a vede k jeho prohloubení. Když období truchlení nebudeme chápat negativně, ale jako intenzívní, byť bolestný přechod na další úroveň moudrosti, naše bolest bude o něco menší a v hloubce pod našimi slzami a nářky začneme vnímat smysl tohoto dění: posílení našeho ducha.
Steve Biddulph: Kniha o mužství
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.