Neodvažuje se například přejít ve tmě předsíň bytu, protože se bojí
strašidel. Jednoho dne to však dokáže a náhle je s to za pomoci
všelijakých zvláštních pohybů obávaným prostorem proběhnout. Krátce
nato triumfálně odhaluje svému mladšímu bratrovi tajemství, jak
ovládnout strach. "Nemusíš se v předsíni bát," říká mu. "Jenom musíš
hrát, že ty sám jsi duch, s kterým by ses mohl potkat." Její magické
pohyby jsou tedy zjevně pohyby duchů, jak si je ona představuje.
To, co ve vylíčených případech vypadá jako zvláštnost právě těchto
dětí, je ve skutečnosti jeden z nejpřirozenějších a nejrozšířenějších
způsobů chování primitivního Já, dávno známý ze studia zaklínání duchů
a religiózních ceremoniálů primitivních dob. Je také nemálo dětských
her, kde má podobná proměna vlastní osoby v obávaný objekt přivodit
změnu úzkosti ve slastný pocit bezpečí. Je zřejmé, že také odtud vede
další cesta k porozumění dětské hře s rolemi.
Anna Freud: Já a obranné mechanismy
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.