Když člověk pláče (a jsme jediným živočišným druhem, který to dokáže), do našeho krevního oběhu se uvolňují silné chemické látky podobné morfinu, které nám pomáhají snášet bolest. Tyto látky nám pomáhají nahlédnout do těch částí naší mysli, které byly odpojeny, a integrovat je.
Vědci zjistili, že trauma, které nebylo sdíleno nebo řádně zpracováno, je uchováváno v primitivním limbickém systému našeho mozku, kde je "konzervováno" pro případ, že by mohlo být zpracováno později. Tato část mozku však postrádá vědomí času: trauma vnímáme, jako kdyby probíhalo právě teď. Jakmile si o něm s někým promluvíme a vyjádříme své pocity, trauma se posune do neokortexu, kde se stane pouhou vzpomínkou, "něčím, co se jednou stalo", jedním z příběhů našeho života.
A proto když se ocitneme ve velkém nebezpečí či v blízkosti smrti, například přežijeme-li krajně nebezpečnou situaci na silnici, pociťujeme neovladatelnou potřebu říct o tom někomu. Takto se totiž lidské bytosti zbavují stresu a zároveň se z něj učí. Nejprve řešíme krizi, a teprve později, když nastane vhodný čas, zpracováváme své pocity.
Steve Biddulph: Kniha o mužství
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.