Základní úzkost

Díky různým nepříznivým vlivům však dítěti nemusí být rozvoj v souladu s vlastními individuálními potřebami a předpoklady umožněn. (...) Výsledkem je, že dítě si nevytvoří pocit sounáležitosti, pocit "my". Namísto toho si vytvoří pocit hlubokého ohrožení a neurčitého strachu, pro který využívám výraz základní úzkost. Jedná se o pocit izolovanosti a bezmoci ve světě, který dítě považuje za potenciálně nepřátelský. Ochromující tlak základní úzkosti brání dítěti, aby chovalo k ostatním spontánní, skutečné city a nutí ho, aby si hledalo cesty, jak se s těmito pocity vypořádat. Musí s nimi (nevědomě) zacházet tak, aby nevyvolávaly nebo nezvyšovaly jeho základní úzkost, ale aby ji naopak zmírňovaly. Příslušné postoje plynoucí z takové nevědomé strategické nutnosti jsou podmíněny jak vrozeným temperamentem, tak i okolnostmi danými prostředím. Krátce řečeno, dítě se může pokusit přilnout k té nejsilnější osobě, kterou kolem sebe má. Může se pokusit o vzpouru a boj. Může se pokusit vytěsnit ostatní ze svého vnitřního života a emocionálně se od nich distancovat. Principiálně to znamená, že dítě může udělat krok směrem k ostatním, proti nim nebo od nich.

Ve zdravých mezilidských vztazích se kroky k ostatním, proti nim nebo od nich navzájem nevylučují. Schopnost vyžadovat a poskytovat náklonnost nebo se podvolovat, schopnost bojovat a držet se zpátky - to jsou komplementární schopnosti nezbytné pro dobré mezilidské vztahy. U dítěte, které v důsledku své základní úzkosti necítí pevnou půdu pod nohama, se však tyto kroky stávají extrémními a strnulými. Náklonnost se například stává lpěním, poddajnost se stává podlézavostí. Stejně tak je dítě puzeno bouřit se nebo si udržovat odstup bez ohledu na své skutečné city a bez ohledu na nepřiměřenost svých postojů v příslušné situaci. Stupeň zaslepenosti a strnulosti v jeho postojích je přímo úměrný intenzitě základní úzkosti, která se v něm skrývá.

Karen Horney: Neuróza a lidský růst (v originále volně ke stažení)