Dávání síly

Řekl, že jsme vždycky potřebovali být schopní dávat. Protože jsme ale nevěděli, v jaké oblasti nebo jakým směrem, dávali jsme vždycky sami sebe místo svojí síly, protože jsme neměli žádnou sílu, o niž bychom se mohli podělit. A že se dokážu naučit sdílet svou sílu a nevzdávat se části sebe sama. Že moje síla je jediné, co skutečně můžu lidem dávat, a moje zkušenosti a naděje. Ale pokud jde o něco hmatatelného, čeho by se mohli chytit, pak je to moje síla. Moje naděje ale ještě nejsou jejich nadějemi, dokud nemají vlastní sílu. A moje zkušenosti jsou jenom mostem ke spojení s jejich mostem. Naše společná zkušenost je vědět, jak kráčet vzájemně po svých cestách.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Zlatá střední cesta pro dva

Jestliže se nemůžete setkávat s někým na principu zlaté střední cesty a být oba takoví, jací jsme, pak skutečně není potřeba s takovým člověkem něco sdílet.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Potřeba srovnávat se

To je naše významné lidské zranění! Právě to se nám stávalo ve škole. Byli jsme tak moc srovnáváni mezi sebou navzájem nebo s nějakým průměrem, střední hodnotou, konceptem, že sami o sobě uvažujeme primárně ve srovnání s tímto zobecněním. Pokud Metoda osobního totemu něčemu napomáhá, mělo by to být to, že začneme přijímat, respektovat, vážit si toho, kým jsme v celé své jedinečnosti, a přestaneme si myslet, že bychom měli být nějakým způsobem jiní.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Ovládání a schopnost volby

Potřebuju sama o sebe pečovat. Potřebuju se o sebe starat, hýčkat se. Nenechat se ovládat pocity nebo emocemi vlastními nebo pocity a emocemi druhých lidí, nebo ztratím schopnost volby.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Hledání

Hledání tvojí identity je hledáním tvojí duše.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Ublížit sobě

Jdeme navštívit aligátora (břicho). Povídá, že mě může fyzicky zranit, jestliže budu tvrdá sama na sebe. Proto má tak ostré zuby a rychlé reakce - ale že dává přednost tomu, když může být mírumilovný. Jestli se ale rozhodnu, může být velmi zlý.
Skotský teriér se mě ptá, jestli tomu rozumím. Odpovídám mu, že ano. Teriér mi říká, že se naučím nebýt sama na sebe tvrdá. Jen chce, abych věděla, že když si někdy opravdu zle ubližuju, existuje určitá část mě samotné, která na mě může skutečně zaútočit.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Intelektualizace

Přílišné zaujetí intelektualizací je jedním z aspektů naší nemoci, jehož prostřednictvím je nám bráněno žít v jednotě s celkem vlastní bytosti. Intelekt je pouze jedním z oken, jež jsou nám k dispozici pro nahlížení na realitu. Neméně důležitá jsou okna představivosti neboli imaginace a cítění.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Dokážeš to vysvětlit?

Učíme se nepříjímat své prožitky jako platné, jestliže nejsme schopni je popsat nebo vysvětlit. To je pravděpodobně jedna z nejničivějších sociálních introjekcí do naší individuální celistvosti. Právě tuto scestnou filozofii vyjadřoval Thorndike, když prohlásil, že vše existující může být nějak změřeno - což znamená redukování nebo převod všech prožitků do konceptů, jako kdyby konceptualizace byla základem namísto  zkušenosti; statický popis dynamického procesu. Při terapii je často možné slýchat, že lidé chtějí "pochopit" své emoce nebo "zjistit, co znamenají". Předpokládají určitou identitu založenou na ideích a konceptech a to, "co by si o nich mohli lidé myslet," namísto aby prožívali dynamické a vášnivé pocity, jež mají.

Eligio Stephen Gallegos: Osobní totem

Stroj chladně fungující, pohlcující a vytrhující

Naše pozornost se tak nevyhnutelně obrací k tomu nejpodstatnějšímu: ke krizi soudobé technické civilizace jako celku, k té krizi, kterou Heidegger popisuje jako bezradnost člověka tváří v tvář planetární moci techniky. Technika – toto dítě moderní vědy jakožto dítěte novověké metafyziky – se vymkla člověku z rukou, přestala mu sloužit, zotročila ho a donutila, aby jí asistoval u přípravy své vlastní zkázy. A člověk nezná východisko: nedisponuje myšlenkou, vírou a tím méně nějakým politickým konceptem, který by mu vrátil situaci do jeho rukou; bezmocně přihlíží, jak onen chladně fungující stroj, který vytvořil, ho nezadržitelně pohlcuje a vytrhuje ze všech jeho přirozených vazeb (například z jeho „domova“ v nejrůznějším slova smyslu, včetně jeho domova v biosféře), jak ho vzdaluje zkušenosti bytí a uvrhuje do „světa jsoucen“.

Václav Havel: Moc bezmocných

Odpovědnost

Patočka říkával, že na odpovědnosti je nejzajímavější to, že ji s sebou nosíme všude. To znamená, že ji máme a musíme přijmout a pochopit tady, teď, v tomto místě prostoru a času, na něž nás Pánbůh postavil, a nemůžeme se z ní vylhat jakýmkoliv přesunem jinam, ať už do indického kláštera, nebo do „paralelní polis“. Jestli únik do indického kláštera jako individuální nebo skupinové východisko u západní mládeže tak často selhává, pak je to zřejmě jen a jen proto, že takovému východisku chybí právě onen prvek univerzality (všichni lidé se nemohou odebrat do indického kláštera).

Václav Havel: Moc bezmocných

Společnost a zákony

Lze si představit společnost, která má dobré zákony, v níž jsou zákony plně respektovány a v níž se přitom nedá žít. A lze si naopak představit docela snesitelný život i s nedokonalými a nedokonale aplikovanými zákony. Nakonec tedy vždycky jde hlavně o to, jaký je život a zda mu zákony slouží nebo zda ho potlačují; nikoli tedy pouze o to, zda jsou či nejsou dodržovány (ostatně mnohdy jejich striktní dodržování by mohlo být pro důstojný život tou největší pohromou). Klíč k lidskému, důstojnému, bohatému a šťastnému životu není v ústavě nebo v trestním zákoně: ty pouze určují, co se smí a co nesmí, život tedy usnadňují nebo ztěžují, omezují nebo neomezují, trestají, tolerují či chrání: nikdy ho však nenaplňují obsahem a smyslem.

Václav Havel: Moc bezmocných

Jste nevinen?

"Jste nevinen?" zeptal se. "Ano," řekl K. Odpověď na tuto otázku mu téměř způsobovala radost, zejména když odpověď svědčila soukromému člověku a byla tedy vyřčena bez každé odpovědnosti. Aby se nabažil té radosti, dodal ještě: "Jsem úplně nevinen." "Tak," řekl malíř, sklonil hlavu a zdál se přemýšlet. Najednou zas pozvedl hlavu a řekl: "Jste-li nevinen, je věc velmi prostá." K-ův zrak se zakalil, ten člověk, který se vydává za důvěrníka soudu, mluví jako nevědomé děcko. "Má nevina věc nezjednodušuje," řekl K. Musil se přese všechno usmát a pomalu potřásl hlavou. "Záleží na mnoha jemnostech, do kterých ten soud zabředá. Nakonec však vytáhne nějakou velkou vinu odkudsi, kde původně nebylo vůbec nic." "Ba, ba, zajisté," řekl malíř, jako by K. zbytečně rušil jeho přemítání. "Vy však jste nevinen?" "Nu ano," řekl K. "To je hlavní věc," řekl malíř.

Franz Kafka: Proces

Spravedlnost

"Je to Spravedlnost," řekl malíř konečně. "Teď ji už poznávám," řekl K., "zde je páska kolem očí a zde jsou váhy. Ale nemá na patách křídla a není v běhu?" "Ano," řekl malíř, "musil jsem to tak namalovat podle daného příkazu, je to zároveň Spravedlnost a bohyně vítězství." "To není dobré spojení," řekl K. s úsměvem, "Spravedlnost musí být v klidu, jinak se váhy kolísají a není pak možný spravedlivý soud." "Já se v tom podvoluji svému zákazníku," řekl malíř.

Franz Kafka: Proces

Černokněžník Zababa

Byl jste člověk a stal se z vás černokněžník. A to všecko pro vaši ctižádost a pro vaši pýchu. Chtěl jste něco, co člověk nemá chtít, chtěl jste to za každou cenu. Bylo vám jedno, co se stane s lidmi, se světem, s každou věcí, dostal jste se tak daleko, že vám bylo dokonce lhostejno, i co se s vámi samým stane, jen když jste mohl dosáhnout toho, co jste si zamanul. To je to kouzlo, které vás drží, to a nic jiného.

Pavel Nauman: Pohádky o mašinkách

Nejsem tatínek

Já nejsem tatínek, abych se o něho staral, já jsem zlý a mocný černokněžník Zababa.

Pavel Nauman: Pohádky o mašinkách

Přirozená funkce sexuality

Také přirozená funkce sexuality, která má za úkol vytvářet intimní mezilidský kontakt, nabývá větších rozměrů. Zvláště to platí o odtažitých lidech, pro které je sexualita někdy tím jediným mostem k druhým. Ale sexualita nefunguje pouze jako náhražka za lidskou blízkost. Projevuje se též ve spěchu, s jakým se lidé někdy vrhají do sexuálních vztahů, aniž by si dali navzájem šanci zjistit o sobě, jestli mají něco společného nebo jestli mají šanci oblíbit si jeden druhého, porozumět si. Samozřejmě se může stát, že emocionální blízkost později vznikne. Častěji k tomu však nedojde, protože úvodní spěch sám o sobě je známkou, že tito lidé mají příliš mnoho zábran na to, aby si dokázali vytvořit dobrý mezilidský vztah.

Karen Horney: Neuróza a lidský růst (v originále volně ke stažení)

Síla a slabost totální izolace

Jeho stažení se v dětství tak nejenom slouží jeho integraci, ale má i velmi významný pozitivní smysl: udržuje si odstup od svého vnitřního života.
Osvobození od pout mu dává možnost vnitřní nezávislosti. Musí však udělat více než jen zmrazit své pocity vůči ostatním, a to pocity kladné i záporné. Musí se také odvrátit od těch přání a potřeb, při kterých by pro jejich naplnění potřeboval druhé: jde o přirozenou potřebu porozumění, sdílení zážitků, náklonnosti, soucitu, ochrany. To má však dalekosáhlé důsledky. Znamená to, že si musí nechat svou radost, bolest, svůj žal, své slzy pro sebe. Často se například dojemně a zoufale snaží zvládnout svůj strach - ze tmy, ze psů atd. aniž by o tom někomu řekl. Cvičí se (automaticky) v tom, aby nejenom nedával své utrpení najevo, ale aby ho ani necítil. Nechce soucit či pomoc nejenom proto, že má důvody pochybovat o jejich pravosti, ale i proto, že i tehdy, když se mu soucitu a pomoci dostává, vidí v nich signály hrozících závazků. Kromě toho, že tyto potřeby zmrazuje, má pocit většího bezpečí, když nikdo neví, že na něho věci působí, a jeho potřeby nejsou ani frustrovány, ani ho nečiní závislým. A tak celkový odklon od přání, tak charakteristický pro proces rezignace, začíná. Stále ví, že by chtěl šaty, kotě, nějakou hračku, ale neřekne to. Postupně však, stejně jako u jeho strachu, i v tomto případě dochází k pocitu, že pro něj bude bezpečnější vůbec žádná přání nemít. Čím méně přání ve skutečnosti má, čím je ve svém odklonu důslednější, tím obtížněji ho může někdo ovládat.

Karen Horney: Neuróza a lidský růst (v originále volně ke stažení)

Transformace traumatu

Transformace vyžaduje ochotu dát všanc základní představy a přesvědčení o tom, kým jsme. Nezbytná je i víra v podobě důvěry v reakce a pocity, kterým nemůžeme plně rozumět, a ochota plynout svým prožíváním v harmonii s primitivními zákony přírody, jež převezmou vládu nad našimi zdánlivě neslučitelnými vjemy a přivedou je do rovnováhy. Aby mohli traumatizovaní lidé dovést cestu zpět ke zdraví do úspěšného konce, musí se vzdát veškerých předsudků a přesvědčení. Nezapomínejme však, že není možné vzdát se všeho najednou. 

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

Vnitřní svět

Trpíme tím, že žijeme v kultuře, která neuznává "vnitřní svět". V mnoha kulturách je vnitřní svět snů, pocitů, obrazů a vjemů posvátný. Pro většinu z nás je však jeho existence nečím vzdáleným. S orientací v této vnitřní krajině máme jen malé nebo dokonce žádné zkušenosti. Když pak prožíváme něco, co tuto schopnost vyžaduje, nejsme připraveni. Pokud se vůbec pokusíme takové prožitky zvládnout, sklouzáváme spíše do znovusehrávání, než abychom je obratně zpracovali.

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

Podivné náhody

Tyto takzvané "náhody" se obvykle tváří jako docela obyčejné nehody. Podle toho, jak často se opakují, poznáme, jde-li o symptom traumatu, nebo ne. Jeden mladý muž, který byl v dětství pohlavně zneužíván, se stal během tří let účastníkem asi desítky vážných dopravních nehod, při nichž do něj vždy někdo narazil zezadu. (On sám přitom zjevně žádnou z těchto nehod nezavinil.) Časté znovusehrávání je nejzajímavějším a nejsložitějším symptomem traumatu. Bývá traumatizovanému člověku "šito na míru" a podobnost mezi znovusehráním a původní událostí bývá často až děsivá. Zatímco některé z klíčových aspektů znovusehrávání lze pochopit, jiné se racionálnímu vysvětlení vymykají.

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

Bolestné vzrušení

Běžným projevem traumatické vazby je například to, že traumatizovaní lidé zpanikaří, když jsou sexuálně vzrušeni. Spíše než intenzivní potěšení u nich sexuální vzrušení vyvolává paniku, zmrznutí a bezmoc. To je může vést k přesvědčení, že byli v minulosti pohlavně zneužiti. Ve skutečnosti je však příčinou jejich reakce traumatická vazba.

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

Násilí sužující lidstvo

Značná část násilí, které sužuje celé lidstvo, je přímým nebo nepřímým následkem nerozřešených traumat, která jsou přehrávána v opakujících se neúspěšných pokusech získat zpět potvrzení vlastního bytí.

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

Symptomy traumatu

• přílišná plachost, bázlivost, stydlivost
• potlačované nebo oslabené emoční reakce
• neschopnost k čemukoli se zavázat
• chronická únava nebo nedostatek fyzické energie
• problémy s imunitním systémem a určité problémy se žlázami s vnitřní sekrecí, např. dysfunkce štítné žlázy
• psychosomatické obtíže, zejména bolesti hlavy, obtíže ze zády a krkem, astma, zažívacé potíže, dráždivý tračník a silně se projevující premenstruační syndrom
• deprese, pocity blížící se zkázy
• pocity oddělenosti. odcizení a odloučení - "živá mrtvola"
• snížený zájem o život
• strach z toho, že dotyčný umře, že se zblázní nebo že bude žít příliš krátce
• častý pláč
• náhlé výkyvy nálad: např. zuřivé reakce, záchvaty vzteku, pocity hanby
• přehnaná nebo snížená sexuální aktivita
• částečná ztráta paměti a zapomnětlivost
• pocity bezmoci a z nich vyplývající chování
• neschopnost milovat, pečovat o někoho nebo vstoupit do vztahu s jiným člověkem (jinými lidmi)
• obtíže se spánkem
• snížená schopnost zvládat stres a plánovat

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

V sázce je mnoho

Všechny součásti jádra traumatické reakce - nadměrné vzrušení, konstrikce, bezmoc a disociace - jsou normálními reakcemi na ohrožení a jako takové  se nemusí vždy stát traumatickými symptomy. Podobu symptomů získávají jen tehdy, jsou-li chronické a stanou-li se běžnými reakcemi na obvyklé události. Zůstávají-li tyto stresové reakce v organismu, stávají se podkladem a pohonnou látkou pro rozvoj dalších symptomů. Během několika měsíců začnou tyto symptomy jádra traumatické reakce vtahovat do své dynamiky psychické rysy traumatizovaného člověka, až nakonec proniknou do všech zákoutí jeho života.
Stručně řečeno, když je člověk traumatizován, je v sázce mnoho.

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

Oddisociovat z těla

Lidé, kteří byli v dětství opakovaně traumatizováni, si často osvojují disociaci jako preferovaný způsob bytí ve světě. Vstupují do disociace běžně a ochotně, aniž by si toho byli vědomi. Do disociace vstupují i lidé, pro které to není běžné, a to tehdy, když u nich dojde k aktivaci nebo když se jim začnou vybavovat nepříjemné traumatické obrazy či vjemy. V obou případech hraje disociace důležitou roli tím, že pomáhá, aby nevybitá energie mobilizovaná nadměrným vzrušením zůstala oddělená od plnosti našeho prožívání. Současně však disociace ruší kontinuitu pociťovaného smyslu, čímž traumatizovaným lidem znemožňuje účinně zpracovávat traumatické symptomy. V takovém případě nejde o to, abychom se disociace zbavili, ale o to, abychom zvýšili míru, do jaké si ji uvědomujeme.

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

Zvířecí shopnosti

Jedním z častých problémů léčby traumatu je to, že se příliš zaměřuje na obsah události, jež trauma způsobila. Traumatizovaní lidé mají tendenci považovat se spíše za postižené, než se ztotožňovat se zvířaty, která mají instinktivní schopnost léčit se. Zvířecí schopnost odpoutat se a odrazit se od hrozby může lidem posloužit jako skvělý model. Ukazuje nám, kudy se vydat na cestu k vlastním, vrozeným léčivým schopnostem. Chceme-li objevit instinktivní strategie, které potřebujeme k tomu, abychom se osvobodili od ochromujících následků traumatu, musíme začít naslouchat své zvířecí přirozenosti.

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

Vydržet musíš všechno. Všechno! O opravdových hrdinech.

Kultury, v nichž trauma léčí šaman nebo rituál, se mohou zdát primitivní nebo pověrčivé. V jedné důležité věci však mají oproti té naší důležitou výhodu - přistupují k problému přímo. Když někdo z dané komunity prožije něco zdrcujícího, uznávají ostatní otevřeně, že je potřeba to léčit. Ve většině moderních kultur, včetně té naší, převládá názor "síla spočívá v tom, že zatneš zuby a jdeš dál". Jsme obětí vžitého postoje, že vydržet bez ohledu na závažnost našich symptomů je určitým druhem hrdinství. Většina z nás přijala tento společenský zvyk bez námitek. S využitím neokortexu, naší schopnosti vše rozumově vysvětlit, dokážeme budit dojem, že jsme vážně ohrožující situací, dokonce i válkou, prošli "bez jediného škrábnutí". A přesně to dělá většina z nás. Jdeme dál "nehneme při tom ani brvou", a to za velkého obdivu ostatních - jako by se vůbec nic nestalo. Hrdinové.
Tím, že nás tyto společenské zvyky podněcují k nadlidskému jednání, páchají obrovské bezpráví na jednotlivcích i celé společnosti. Pokud se snažíme pokročit v životě kupředu, aniž bychom se před tím podvolili jemnějším, za to naléhavějším potřebám zpětně projít svými trýznivými zkušenostmi, není předvádění naší síly nic jiného než divadlo. Naše traumatické symptomy mezitím neustále sílí, až se stanou chronickými a pevně se nám usadí v těle. Tyto nedokončené reakce, zamrzlé v nervové soustavě, jsou jako časované bomby, které se nedají zneškodnit a které jsou nastavené, aby explodovaly, kdykoli se ocitnou pod tlakem. Naše nečekané výbuchy budou pokračovat tak dlouho, dokud se nám nepodaří najít náležité nástroje a podporu, jež nám umožní přestat na sebe nejrůznějším způsobem tlačit. Opravdovým hrdinstvím není to, že své prožitky dokážeme potlačovat nebo popírat, ale to, že máme dost odvahy, abychom je otevřeně uznali.

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

Naše šance na přežití se zvýšily

Naše šance na přežití se zvýšily, když jsme začali žít ve větších skupinách, využívat oheň a vynalezli jsme nástroje, mezi nimiž bylo i mnoho zbraní, které jsem používali k lovu nebo sebeobraně. Genetická paměť však vzpomínku na to, že jsme byli snadnou kořistí, v našem mozku a nervové soustavě uchovala. Jelikož nemáme ani rychlost antilopy ani smrtící tesáky a drápy geparda, náš mozek často naše schopnosti k záchraně života jen odhaduje. Díky této nejistotě jsme skvěle disponování k závažným traumatickým symptomům. Zvíře jako hbitá a rychlá antilopa ví, že je kořistí, a své prostředky k přežití důvěrně zná. Vycítí, co je třeba udělat, a udělá to. Podobně si je gepard dík své stokilometrové rychlosti, zákeřným tesákům a drápům jistý, že je predátorem.
Lidské zvíře však svou roli tak jasně určenou nemá. Tváří v tvář smrtelnému nebezpečí bývá racionální mozek nezřídka zmaten a potlačí naše instinktivní pohnutky. I když může mít toto potlačení svůj dobrý důvod, doprovází jej zmatek, který vede k tomu, co nazývám "komplexem Medúzy" - k dramatu zvanému trauma.

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

Lidské zvíře

Nemáme-li snadný přístup ke zdrojům, které nám poskytuje primitivní instinktivní já, dochází k odcizení těla a duše. Většina z nás dnes sebe sama jako zvíře nevidí ani neprožívá. Pokud ale své instinkty a přirozené reakce v životě neuplatníme, plného lidství stejně nedosáhneme.

Peter A. Levine, Ann Frederick: Probouzení tygra - léčení traumatu (rozhovor na toto téma)

Minulost

Neznamená to, že byste měli zapomenout na minulost, ale podstatné je pochopit, jak na vás může minulost působit. Může stát po vašem boku, nebo proti vám. Pamatujte si, že nenávist, zranění a neurózy vždycky tíhnou k minulosti. Vaším úkolem je cestou do budoucnosti pochopit, co je pro vás dobré a co pro vás dobré není. Nežijte už v minulosti. Pochopte přítomnost. Pracujte s přítomností. A výsledky se dostaví.

Emahó: Vítr tvého srdce

Hlad po lásce

Když je člověku dvacet pět nebo třicet let, bývá už hodně ovlivněný neúspěšnými vztahy. Zažil lži, ponižování, a tím vším se v něm nahromadilo tolik bolesti a zklamání, že je pro něho skutečně těžké najít někoho pro opravdový vztah. Ale my nechceme chodit na procházku sami. Občas chceme, aby nám někdo pomohl umýt nádobí. A nebo chceme, aby někdo stál po našem boku a my jsme mohli říct, že máme partnera.
Hledáte-li nějaký vztah a propadáte přitom zoufalství, pak jste v průšvihu. Přitahujete vlky. Žraloky. Nesmíte být hladoví, jestliže někoho hledáte. Hladoví buďte jedině ve chvíli, než začnete jíst. Než začnete nějaký vztah hledat, musíte se nejdřív vypořádat s pocity zoufalství a hladu. Často lidem říkám: "Nehledejte duchovní svět ze zoufalství nebo s postranními úmysly." A tady to platí zcela stejně.

Emahó: Vítr tvého srdce

Láska

Jakmile najdete objekt lásky, položte si otázku: "Když teď tak moc miluji tohoto člověka nebo tuhle věc, uvědomuji si, odkud ta láska vychází?" Vychází odněkud zvenčí? Vychází z hvězd? Vychází se slunce? Byla neustále ve vzduchu? Vychází z předmětu mé lásky? Ne, ona vychází z nitra vašeho srdce. Kdo tu lásku vytváří? Vy sami. Vy jste ti, kdo lásku doslova tvoří. Pocit lásky je pouze zpětným odrazem vás samých, jako když se díváte do zrcadla. Ale většina lidí si myslí, že láska, kterou cítí, vychází zvenčí, z toho, koho milují. A převracejí to: "To nejde ze mě. Vychází to z tebe."
Co vám odhalí zjištění, že jste to vy, kdo ve skutečnosti lásku vytváří? Donutí to vaši mysl k následujícím úvahám: "Takže pokud jsem ten, kdo po celou tu dobu vytváří a vyživuje lásku, pak to já jsem tou láskou. Já jsem tou laskavostí. Já jsem tím dobrem." A to změní celou představu o podstatě vztahů. Co o vás vypovídá fakt, že vy sami lásku tvoříte? Uvědomte si to ve chvíli, kdy nebudete spokojeni sami se sebou.

Emahó: Vítr tvého srdce

Společnost a vy

Bez ohledu na zvyky společnosti se snažte procitnout a odpoutat se od nich. Pokud se těchto zvyklostí nezbavíte, nepřekonáte-li své dědictví, pak uvíznete. Budou vás dál zaslepovat. Neříkám tím, že by základní dědictví bylo něco špatného. V každé společnosti je dobro, ale jakmile uvíznete v její pasti a berete to příliš vážně, pak za ni budete muset bojovat. Budete za ni muset jít do války. A to se děje, viďte? Děje se to v každé zemi. "Poslyš, jestli nevěříš v to, v co věřím já, tak jsi v průšvihu." Nezabíjíme snad kvůli jediném slovu?
Překonat dané dědictví, vychování a postoj k životu vyžaduje téměř takový odstup, jaký má astronaut z vesmíru. Vyžaduje to úsilí mysli. Stane se tak z vás dobrý antropolog. Vyžaduje to pochopení dějin. Chce to mít dobrý dalekohled, kterým uvidíte, jak všechno skutečně je. Vyžaduje to vyrovnání se s faktem, že tahle generace odejde a místo ní nastoupí další generace, tak jako jsme my přišli po té minulé.

Emahó: Vítr tvého srdce

Nezabít ego

Toto učení se snaží posilovat vaše ego a nezabíjet ho. Mnozí lidé chápou učení, které přišlo z Východu, jako cestu k zabití vlastího ega. Ale to je velký omyl. Velké nedorozumění. Je strašné páchat něco takového na dospělých lidech, natož pak na dětech, protože to vyvolává jen další strach a nevědomost. Jediné, o co se při tom snažíme, je útočení, zabíjení popírání své osobnosti. A to nás děsí k smrti. Zabít sebe? Tolik let práce na sobě, učení se, jak vycházet s okolním světem, tolik let nakupování a zvedání telefonu? Má osobnost mě dovedla až do tohoto okamžiku. A teď mám říct: "Hele, vřelý dík, ale adiós. Tak zas někdy!" S tímhle přístupem budeme jen zvyšovat vnitřní napětí.
Místo utínání si vlastní hlavy se musíme dál rozvíjet a posilovat svou osobnost. Je dobré, když je naše osobnost silná, rozmanitá. V rámci společnosti je to zapotřebí. Ve spojení se životem ji nemusíme popírat, není třeba procitat a dosahovat toho, čemu se říká osvícení. Ve skutečnosti je to právě naopak. Mnohem lepší je svou osobnost přijmout. "Procitneme společně." Zjistil jsem, že při duchovním hledání je důležité mít dobře rozvinuté a zdravé ego a osobnost, protože nám to umožní poznávat víc v životě a zároveň se znovu navrátit k přirozenému pocitu nezávislosti, který jsme prožívali jako mladí.

Emahó: Vítr tvého srdce

Malý podivín

Mircea Eliade plasticky líčí těžké mládí různých šamanů, kteří se z podivínského a osamělého dítěte, sužovaného rozmanitými psychosomatickými obtížemi a šikanou kamarádů, pokud přežijí, stanou během krátké spontánní "autoanalýzy" prominentními a obávanými členy společnosti - zároveň s tím, jak začnou čarovat, se jim velmi "uleví".

Stanislav Komárek: Spasení těla - Moc, nemoc a psychosomatika

Matčina krutost

Lavinie:
Což tygří mládě učí tygřici?
Neuč ji hněvu, podědils jej po ní.
Mateřské mléko změnilo se v mramor.
Z jejího prsu sál jsi tyranii.

William Shakespeare: Titus Andronicus (překlad Martin Hilský)

Šátek slz

Titus:
Ach Marku, Marku! Bratře, dobře vím,
že tvůj šátek mé slzy nevypije,
neboť je promáčený těmi tvými.

William Shakespeare: Titus Andronicus (překlad Martin Hilský)

Jednou rukou

Titus:
Mně zbyla jen pravá ruka, tou se biju v prsa
a srdce, co šílenou bolestí
mi stouplo do krku, se takhle snažím
srazit, kam patří.

William Shakespeare: Titus Andronicus (překlad Martin Hilský)

Inteligence

Jestli jsem tak chytrá, tak jak to, že si připadám tak hloupá? Co je to za nadání, když obrací svět vzhůru nohama, takže míň znamená víc a víc znamená míň?

Torey L. Hayden: Tygřice

Vnitřnosti

"Mohla bys mi ukázat, jak nejvíc rovně můžeš stát?"
"Ne."
"Proč? Bolí to?"
"Ne."
"Tak proč?"
"Protože já musím být ohnutá."
"Ale proč?"
"Protože musím."
"Proč musíš?"
"Protože jinak by mi vypadly vnitřnosti."

Torey L. Hayden: Divná Jadie

Schopnost být sám

Je to paradoxní, ale schopnost být sám je předpokladem schopnosti milovat.

Erich Fromm: Umění milovat

Užitný bůh

Ve dvacátých letech lidé ještě nevzývali boha proto, aby "zdokonalili svou osobnost". Nejvíce kupovaná kniha roku 1938 Jak získat přátele a ovlivnit lidi (How to Win Friends and Influence People) od Dala Carnegieho zůstávala na přísně světské úrovni. Co bylo tehdy funkcí Carnegieho knihy, to se stalo v 60. letech funkcí náboženského bestselleru Síla pozitivního myšlení (The Power of Positive Thinking) od kněze N. V. Peala. V této náboženské knize se ani neklade otázka, zda převládající touha po úspěchu je sama ve shodě s duchem monoteistického náboženství. Naopak - o tomto nejvyšším cíli se vůbec nepochybuje a víra v boha a modlitba se doporučují jako prostředek k zvýšení schopnosti dosáhnout úspěchu. Stejně jako moderní psychiatři doporučují dělat něco pro štěstí zaměstnanců, aby se to zalíbilo zákazníkům, někteří kněží doporučují lásku k bohu jako prostředek k dosažení většího úspěchu.

Erich Fromm: Umění milovat

Zbožňující láska

Zbožňující láska se často líčí jako pravá, veliká láska; ale ve skutečnosti nedokazuje, jak se soudí, intenzitu a hloubku lásky, nýbrž jen hlad a zoufalství zbožňovatele.

Erich Fromm: Umění milovat

Utišující prostředky civilizace

Naše civilizace poskytuje mnoho utišujících prostředků, které lidem pomáhají, aby si svou osamělost neuvědomovali: předně je to přísná rutina zbyrokratizované, zmechanizované práce, umožňující lidem, aby si neuvědomovali svá nejzákladnější lidská přání, svou touhu po transcendenci a jednotě. Pokud tato rutina sama nestačí, člověk přemáhá své podvědomé zoufalství rutinou zábavy, pasivním konzumem sluchových a zrakových požitků, které nabízí průmysl zábavy; určité uspokojení mu také přináší i nakupování stále nových věcí a jejich brzká výměna za jiné. Moderní člověk se vskutku podobá obrazu, který vykreslil Huxley v knize "Konec civilizace" (Brave New World): je dobře živen, dobře oblečen, pohlavně uspokojen, ale chybí mu vlastní já, má jen nejpovrchnější kontakt s ostatními lidmi, vedou ho hesla, která Huxley formuloval stručně a výstižně. Například: "Když jednotlivec cítí, společenství se řítí", nebo: "Neodkládej na zítřek zábavu, kterou můžeš mít dnes", anebo koruna všech těchto hesel: "Dnes je každý šťasten." Lidské štěstí dnes znamená "bavit se". Bavit se, to znamená konzumovat a "přijímat" zboží, vizuální požitky, potravu, nápoje, cigarety, lidi, přednášky, knihy, filmy - vše se konzumuje, vše se polyká. Svět je jediný velký objekt pro naši chuť, velké jablko, velká láhev, velký prs; my jsme kojenci, my jsme ti, kteří věčně něco čekají - a ti, kteří jsou věčně zklamáni. Náš charakter je zapojen na směnu a příjem, na výměnu a spotřebu; všechno, duchovní statky stejně jako hmotné, se stává objektem směny a spotřeby.

Erich Fromm: Umění milovat

"Nesobeckost"

Tato teorie sobeckosti je potvrzena psychoanalytickou zkušeností s neurotickou "nesobeckostí", symptomem neurózy, který byl nezřídka pozorován u lidí, jimž obvykle nevadí tento symptom, nýbrž jiné, s ním spojené, jako deprese, únava, neschopnost k práci, neúspěchy v lásce atd. Nejenže se nesobeckost nepociťuje jako "symptom", je to často jediný spásný rys charakteru, jímž se lidé pyšní. "Nesobecký" člověk "nechce nic pro sebe", "žije pro druhé", je hrdý na to, že sám sebe nepovažuje za důležitého. Nechápe, jak se může stát, že navzdory své nesobeckosti je nešťastný a že jeho vztah k nejbližším lidem je neuspokojivý. Analytická práce ukazuje, že jeho nesobeckost není něco, co by stálo vedle jeho ostatních symptomů, nýbrž je jedním, ve skutečnosti často nejdůležitějším z nich; že jeho schopnost k lásce a k jakékoli radosti je ochromena, že je pln nepřátelství k životu a že se za fasádou nesobeckosti skrývá subtilní, ale proto o nic méně intenzivní připoutanost a soustředěnost k vlastní osobě. Takového člověka lze vyléčit jen tehdy, když se jeho nesobeckost také interpretuje jako symptom, aby bylo možno napravit jeho nedostatek tvůrčí síly, který je kořenem jeho nesobeckosti i jeho ostatních potíží.

Erich Fromm: Umění milovat

Sobectví ve dvou

Nejsou vzácné případy, kdy dva "zamilovaní" lidé necítí lásku k někomu jinému. Jejich láska je ve skutečnosti sobectví ve dvou, jsou to lidé, kteří se navzájem ztotožňují a řeší problém odloučenosti rozšířením jediného individua na dvě.

Erich Fromm: Umění milovat

Pohlavní touha

Pohlavní touha směřuje k splynutí - a není to nijak jen tělesná choutka, uvolnění bolestného napětí. Pohlavní touha může být stimulována úzkostí ze samoty, přáním dobývat či být dobýván, marnivostí, přáním ublížit a dokonce zničit-a to ve stejné míře, jako může být stimulována láskou. Zdá se, že snadno splývá s každým silným citem a je jím stimulována, a láska je jen jedním z nich. Protože v myslích většiny lidí pohlavní touha je spjata s pojmem lásky, snadno docházejí k mylnému závěru, že se milují, když po sobě touží fyzicky. Láska může vyvolat přání po pohlavním spojení, ale v tomto případě je tělesný vztah prost lačnosti, přání dobývat či být dobýván a splývá s něžností. Jestliže touha po tělesném spojení není vyvolána láskou, jestliže erotická láska není též láskou bratrskou, nevede nikdy k jinému spojení než v orgiastickém, přechodném smyslu. Pohlavní přitažlivost vyvolává na okamžik iluzi spojení, ale bez lásky vede takové "spojení" k tomu, že si dva cizí lidé zůstanou stejně vzdáleni, jako byli předtím - někdy se před sebou stydí, nebo se dokonce nenávidí, protože když iluze přejde, cítí své odcizení ještě výrazněji než dříve.

Erich Fromm: Umění milovat

Láska jako schopnost

Láska není především vztah k určité osobě; je to postoj, orientace charakteru, určující spřízněnost se světem jako celkem. a nikoli s jedním "objektem" lásky. Miluje-li někdo jen jednoho člověka a ke všem ostatním lidem je lhostejný, není jeho láska nic jiného než symbiotické připoutání či rozšířené sobectví. Většina lidí však věří. že lásku představuje objekt, ne schopnost. Věří dokonce, že je důkazem intenzity jejich lásky, nemilují-li nikoho jiného než "milovanou" osobu.

Erich Fromm: Umění milovat

Druhy lásky

Dětská láska se řídí principem: "Miluji, protože jsem milován". Zralá láska se řídí principem: "Jsem milován, protože miluji". Nezralá láska říká: "Miluji tě, protože tě potřebuji. " Zralá láska říká: "Potřebuji tě, protože tě miluji."

Erich Fromm: Umění milovat

Miluji-li

Miluji-li jiného člověka, cítím se jedno s ním či s ní, ale s ním takovým, jaký je, ne takovým, jakého jej chci mít jako objekt pro svou potřebu. Je jasné, že taková úcta je možná jen tehdy; dosáhl-li jsem já nezávislosti; umím-li stát i chodit bez berlí, nemusím-li ovládat či vykořisťovat kohokoli jiného.

Erich Fromm: Umění milovat

Aktivita a pasivita

Vezměme například muže, kterého žene k neustálé práci hluboký cit nejistoty a samoty; nebo jiného, kterého pohání ctižádost nebo touha po penězích. Ve všech těchto případech je člověk otrokem vášně a jeho aktivita je ve skutečnosti "pasivita", protože je hnán, je trpitelem, nikoli "činitelem". Na druhé straně považujeme člověka, který tiše sedí a uvažuje, aniž má jiný cíl než zažít sám sebe a svou jednotu se světem, za "pasivního", protože nic "nedělá".

Erich Fromm: Umění milovat

 

Důkaz lásky

Na začátku však to všechno nevědí: považují intenzitu zamilování, skutečnost, že jeden je "zblázněn" do druhého, za důkaz intenzity své lásky, ačkoli to třeba jen dokazuje, jak opuštěni byli předtím.

Erich Fromm: Umění milovat

Milovat je snadné

Lidé si myslí, že milovat je snadné, že však je těžké najít správný objekt, který bychom mohli milovat nebo kterým bychom mohli být milováni. Tento názor má několik příčin, jejichž kořeny tkví ve vývoji moderní společnosti. Jedna z nich je velká změna, k níž došlo ve dvacátém století ve výběru "objektu lásky". Ve viktoriánské době, jako v mnoha tradičních kulturách, láska často nebyla spontánní osobní zkušeností, která může eventuálně vést k manželství. Naopak, manželství se uzavíralo konvenčně - buď dohodou rodin, či prostřednictvím dohazovače, anebo bez takovýchto mezičlánků; uzavíralo se na základě společenských úvah a předpokládalo se, že láska se vyvine, jakmile bude manželství uzavřeno. V posledních několika generacích se však v západním světě stal skoro univerzálním pojem romantické lásky. Ve Spojených státech - i když konvenční úvahy zcela nevymizely - lidé především hledají "romantickou lásku", osobní zkušenost lásky, která by pak měla vést k manželství. Tento nový pojem svobody v lásce velmi zvětšil význam objektu proti důležitosti funkce.

Erich Fromm: Umění milovat

Být hoden

Vlastně to, co si většina lidí našeho kulturního okruhu představuje pod pojmem být hoden milování, je v podstatě něco mezi popularitou a sex-appealem.

Erich Fromm: Umění milovat

Božská sexualita

Jsme také svědky podivné deformace sexuálního instinktu, který mnozí povyšují na místo ducha. V životě některých lidí se stala sexualita božstvem, třebaže je jen jedním z mnoha instinktů. Zotročení jediným instinktem má četné negativní následky - stejné jako každý jednostranný rozvoj vědomí.

Anne Maguirová: Stíny duše

Vlastní zlo

Stojí-li člověk tváří v tvář vlastnímu zlu, může to být jako smrt. Ale podobně jako smrt odkazuje za osobní významy i zkušenost vlastních hlubin. Jung se často zmiňuje o tom, že stín, který vstoupí do vědomí, je prostředkem ke znovuzrození a obnově lidského života. Stín nám zprostředkovává první vhled do nevědomé části naší osobnosti a s jeho pomocí je pak možné uskutečnit vlastní individuální přirozenost. Podle Junga je setkání se stínem jedinou cestou jak k nevědomí, tak k vlastní realitě. Jen pokud tuto stránku sebe samých vědomě prožijeme, můžeme proniknout k jejímu počátku a porozumět základu, na němž je vystavěna. Proto je stín prvním krokem k setkání s bytostným Já, s onou větší osobností.

Anne Maguirová: Stíny duše

Touha po nejvyšším

Touha po nejvyšším může být zcela legitimní. O hříšné troufalosti lze mluvit až tehdy, překročí-li člověk lidské meze, opustí-li své místo na zemi, přeroste-li své pozemské bytí a začne-li usilovat o to, aby se podobal Bohu. My lidé jsme vázáni na pozemskou skutečnost. Nepřiměřenou touhou může člověk bohy - nebo podle Jungovy psychologie bytostné Já - stáhnout z nebe dolů na zem a pojmout je do sebe samého a do své vášně. Jinak řečeno, člověk se začne vyvyšovat na Boží úroveň. Vždy však přitom ztratí svou lidskou přirozenost a sám sebe zničí.

Anne Maguirová: Stíny duše

Sabotáž

Může si pro svůj život určit mnoho dobrých a zdravých cílů, a pak je systematicky sabotovat. Jakmile se dostane do bodu, kdy může být povýšen nebo může upoutat pozornost určité ženy, propadne úzkosti a zmatku, které ho někdy zcela ochromí.

Henry Cloud, John Townsend: Prosím tě, mami

Otevřenost

"Otevřenost" ohledně mimomanželských vztahů představuje spíše sadomasochistickou interakci a odráží se v ní potřeba vyjádřit agresi nebo se bránit pocitům viny.

Otto F. Kernberg: Normální a patologická láska

Démoni a duchové

Ačkoli lidé zbavili přírodu duchů, psychické podmínky, které dovolily démonům vzniknout, se vyznačují stejně aktivním účinkem jako kdysi. Zlí duchové totiž ve skutečnosti nezmizeli, nýbrž jen změnili podobu. Stali se nyní nevědomými psychickými potencemi.

Anne Maguirová: Stíny duše

Sebedestrukce

Jsem sám se svým strachem, vztekem a bolestí. Stávám se jedno se svým mučitelem, mohu se ochránit tím, že zničím sebe nebo své vědomí. Teď už se bolesti nebo smrti bát nemusím, protože když ji způsobím sám sobě nebo druhým, stanu se nadřazený všem těm, kdo toto zlo působí nebo kdo se ho bojí.

Otto F. Kernberg: Normální a patologická láska

Příběh

Pro ilustraci uvedu případ asi čtyřicetileté ženy s depresivně-masochistickou strukturou osobnosti. Při jednom sezení, po dlouhé době psychoanalytické léčby, během níž dokázala vyléčit svou neschopnost mít při styku s manželem orgasmus, si v přenosu vytvořila fantazii, že přichází na sezení, úplně se svlékne a já jsem tak uchvácen jejími prsy a genitáliemi, že se stávám naprostým otrokem její touhy, sexuálně se vzrušuji, mám s ní styk a ona je potom ochotná stát se mou otrokyní, opustí všechny své povinnosti a bude mě následovat.
Byla jedinou dcerou zakazující matky, která u své dcery netolerovala žádné sexuální projevy, a srdečného, avšak vzdáleného otce, který během jejího dětství trávil dlouhou dobu mimo rodinu. Okamžitě si uvědomila souvislost mezi svým přáním sexuálního vztahu se mnou a vzpourou proti matce, jež se skrývala v jejím přání svést otce pryč od matky. Když si ze mě dělala otroka, zároveň se svým přáním, abych plně přijímal její genitálie a sexualitu, mě trestala za to, že jsem dával přednost jiným ženám - její matce. Když se mi pak sama nabídla do otroctví, odčinila tím svou vinu. Odehrávání fantazie o otroctví však rovněž prožívala jako vzrušující výraz agrese, aniž by se musela obávat jejích utlumujících účinků na svou sexuální slast. Naopak cítila, že by tato agrese zvýšila uspokojení z naprosté intimity a ze spojení ve vzájemném vztahu otroka a pána. Po tomto sezení byla poprvé schopná požádat svého manžela, aby jí během sexuálního styku silně štípal bradavky, jemu to působilo silné sexuální vzrušení a na oplátku jí dovolil, aby škrábala jeho záda tak hluboko, až krvácel. Oba poprvé dosáhli společně intenzivního orgasmu.
Při analyzování tohoto zážitku vyjádřila fantazii, že její manžel je jako hladové, frustrované dítě, které kouše matčiny bradavky, a ona jako mocná, chápající a dávající matka může jeho potřeby uspokojit, přičemž toleruje jeho agresi. Zároveň cítila, že je sexuální ženou, jež komunikuje s manželem - dítětem, který tudíž není hrozivým otcem, a přitom se mstí svému otci, jenž ji opustil, i svému manželovi, který jí způsobil bolest, tím že mu způsobuje krvácení. Měla pocit, že když ho škrábe a přitom pevně objímá, zesiluje to jejich spojení a umocňuje její pocit, že se může účastnit jeho orgasmu a on jejího. Tato žena, která se blížila ukončení analýzy, byla schopna formulovat důležité stránky normálního sexuálního vzrušení a erotické touhy.

Otto F. Kernberg: Normální a patologická láska

V posteli vždy v šesti

Tvrdím, že za předpokladu těchto dvou univerzálních představ je potenciálně, tedy ve fantazii, společně v posteli vždy šest osob: pár, jejich nevědomí oidipští soupeři a jejich nevědomé oidipské ideály. Tato formulace připomíná Freudovu odpoveď Fliessovi: "Zvykám si na to, že každý sexuální akt považuji za proces, jehož se účastní čtyři osoby."

Otto F. Kernberg: Normální a patologická láska

Partnerský patogen a soukromé šílenství

Nevědomě se ustaví rovnováha, při níž partneři vzájemně doplňují svůj patogenní dominantní objektní vztah z minulosti, a to upevňuje jejich vztah novým, nepředvídatelným způsobem. Při pozorování zjišťujeme, že pár spolu v soukromí interaguje prostřednictvím mnoha "bláznivých" maličkostí. Toto "soukromé šílenství" - abych použil pojmu André Greena - může být jak frustrující, tak i vzrušující, protože se vyskytuje v kontextu vztahu, který mohl být tím nejvíce vzrušujícím a uspokojujícím, jakýsi partneři jen mohli vysnít. Vnějšímu pozorovateli se může zdát, že pár hraje podle podivného scénáře, úplně odlišného od jejich běžných interakcí, který však byl v minulosti již mnohokrát opakován. Například dominantní manžel a submisivní manželka se přemění na ufňukaného chlapečka a plísnící paní učitelku, když manžel dostane chřipku a potřebuje péči; nebo z taktní a empatické ženy a z přímočarého a agresivního manžela se stane stěžující si paranoička a chápající, mateřský pečovatel v okamžiku, když ženu pomluví nějaká třetí osoba; nebo harmonický život páru mohou čas od času narušit orgie rozbíjení talířů. Toto "společenství šílenců" je obvykle přerušeno normálnějšími a více uspokojujícími aspekty vztahu v sexuální, citové, intelektuální a kulturní oblasti.

Otto F. Kernberg: Normální a patologická láska

Uč mě!

Muži a ženy se musí v průběhu času naučit to, na co jsou jejich protějšky při navazování vztahu již připraveny: u mužů je to hluboká oddanost a u žen sexuální svoboda.

Otto F. Kernberg: Normální a patologická láska

Několikanásobná manželství

Muž a žena se mohou znát od dětství, mohou tvořit pár v očích každého, kdo je zná, mohou se vzít, a přesto ve skutečnosti pár netvoří. Nebo se také mohou stát párem tajně, dříve či později: mnoho ne-li většina manželství jsou manželství několikanásobná, některé se upevní teprve dlouho poté, co zmizela ze středu pozornosti sociální skupiny.
Jestliže pár dokáže do svého sexuálního vztahu zabudovat polymorfní perverzní fantazie a přání, jestliže dokáže v soukromí objevovat a odkrývat sadomasochistické jádro sexuálního vzrušení, pak se může vzpoura muže a ženy proti konvenčním kulturním zvyklostem stát vědomou součástí jejich potěšení. V průběhu tohoto procesu může plné začlenení tělesného erotismu obohatit otevřenost obou partnerů pro estetickou dimenzi kultury a umění a pro prožitek z přírody. Společné odkládání sexuálních tabu z dětství může rovněž upevnit citový, kulturní a společenský život páru.

Otto F. Kernberg: Normální a patologická láska

Ve skupině

Bartell zkoumal vědomě proklamovanou ideologii, že skupinový sex chrání a obnovuje manželský vztah tím, že vytváří společné sexuální podněty a zážitky, a došel k závěru, že je to ve skutečnosti klam. Tato scéna "kolotoče" je obvykle neosobní, pozornost je věnována pouze přípravě a provádění sexuální aktivity. Přestože manželské páry mohou  tvrdit, že jejich vzrušující, utajovaná účast ve skupině je osvobozuje od chronické nudy, jejich společenské vztahy, a to jak v rámci této kolotočové skupiny, tak v rámci tradiční skupiny, ze které účastníci pocházejí, se po poměrně krátkém čase ještě více zhorší. Zdá se, že stačí méně než dva roky účasti v tomto sexuálním kolotoči, aby se rozplynula iluze o novém sexuálním vzrušení a stimulaci. Sex se znovu stává nudným, tentokrát ještě více než před tím.

Otto F. Kernberg: Normální a patologická láska

Skryté nahé tělo

Nahé tělo může být sexuálně vzrušující, avšak ještě více vzrušující je tělo zčásti skryté. Rychlý odchod zcela nahé striptérky na konci představení má svůj dobrý důvod.

Otto F. Kernberg: Normální a patologická láska

Sebeláska

Nezapomínejte, že nikdy, za žádných okolností není nenávist k sobě samému zdravější než sebeláska. Dokonce i tehdy, jestliže jste se zachovali způsobem, který se vám nelíbí.

Wayne W. Dryer: Vaše bludy

Rodiče a děti

Děti se učí z chování svých vzorů. Pokud jste ve svém životě neukojení a plni pocitů viny, ovšem svým dětem říkáte, aby takové nebyly, nabízíte jim podvržené zboží. Pokud jste vzorem nízkého sebevědomí, pak své děti naučíte zaujímat stejné postoje. A co je ještě důležitější, pokud považujete své děti za důležitější než sebe sama, nijak jim tím nepomáháte, ale učíte je stavět ostatní výš než sebe, všechno jen zpovzdálí sledovat a vyhýbat se naplnění. Ironické, že? Svým dětem nemůžete dodat sebedůvěru: musí ji pochytit tak, že si všimnou, že takovým způsobem žijete vy sami. Jenom tak, že se budete považovat za nejdůležitější osobu ve svém životě a že se nebudete věčně pro děti obětovat, je můžete naučit sebevědomí a víře ve vlastní schopnosti.

Wayne W. Dryer: Vaše bludy

Záměna lásky

Nejdůležitější je, že závislost by se neměla zaměňovat s láskou.

Wayne W. Dryer: Vaše bludy

Submisivní vysílačka

Pokud se s vámi manipuluje, je to tím, že jste vysílali submisivní signály. Můžete se naučit dávat ostatním najevo, jak chcete, aby se k vám chovali. Bude to stát hodně času a úsilí, protože jste dost dlouho učili druhé, aby se k vám chovali tím způsobem, jakým se chovají teď. Změnu však můžete provést kdekoli — v práci, v rodinném kruhu, v restauraci, v autobuse, zkrátka všude tam, kde se vám dostane zacházení, které se vám nelíbí. Místo abyste si říkali: „Proč se ke mě chováš takhle?“ začněte říkat: „Co dělám, že se ostatní naučili chovat se ke mně takhle?“ Zaměřte se na sebe a začněte tyto reakce měnit.

Wayne W. Dryer: Vaše bludy

Zlost a právo

Kdykoli volíte zlost jako reakci na chování někoho jiného, zbavujete ho tím práva být tím, čím chce.

Wayne W. Dryer: Vaše bludy

Nebouchnout zlostí

Možná patříte k opačnému táboru, tedy k těm, co v sobě nosí hodně zlosti, ale nikdy neměli odvahu dát ji najevo. Potlačujete ji a nikdy neřeknete ani slovo, připravujete půdu pro bolestivé vředy a prožíváte své přítomné okamžiky plni neklidu. To však neznamená, že byste byli opakem jedince, který vybuchuje zlostí.

Wayne W. Dryer: Vaše bludy

Nestrach z neúspěchu

Nebojí se neúspěchu. Po pravdě řečeno jej mnohdy spíše přivítají. Úspěch v libovolném podniku neztotožňují s úspěšností vlastního života. Vzhledem k tomu, že jejich vlastní hodnota je dána zevnitř, mohou se na každou externí událost dívat objektivně a hodnotit ji jako přínosnou nebo nepřínosnou. Vědí, že neúspěch je pouze názor někoho jiného, a není tedy třeba se ho bát, protože nemůže jejich hodnotu ohrozit.

Wayne W. Dryer: Vaše bludy

Hranice společnosti

Překračují tradiční hranice, následkem čehož jsou často označováni za vzbouřence a zrádce.

Wayne W. Dryer: Vaše bludy

Štěstí

Nic na světě nás nemůže od štěstí tolik vzdálit jako snaha ho dosáhnout.

Wayne W. Dryer: Vaše bludy

Otrava Bohem

Člověk, který má tak negativní obraz o sobě, nemůže mít pozitivní vztah k něčemu vyššímu nebo k Bohu. Často kromě toho došlo k "otravě Bohem", tím, jak vychovatelé v dětství vyvolali strach z trestajícího Boha a jeho zástupců. Protože jim tehdy hrozili Bohem nebo peklem a vyvolali mnoho dětských úzkostí ve formě pocitů viny, má mnoho dospělých velmi dvojznačné nebo odmítavé pocity, když jde o toto téma.

Heinz-Peter Röhr: Hraniční porucha osobnosti

Utrpení

Přesto patří i omyly a chyby k lidskému životu, chtějí být udělány. Pradávné poznání říká, že lidé se učí jen utrpením. Utrpení podle toho není to, čemu se máme za všech okolností vyhýbat, ale je v podstatě nutné k tomu, abychom lépe pochopili a zpracovali vlastní nedokonalost, kterou je každý člověk zatížen. Utrpení je pro osobní růst nevyhnutelné, je příliš cenné, abychom ho mohli jednoduše odstranit.

Heinz-Peter Röhr: Hraniční porucha osobnosti

Pracovní hodiny

To jsou přece ty nejkrásnější pracovní hodiny, - tak od půlnoci do rána. To si je člověk aspoň dost jistý, že nebude vyrušován.

Arthur Schnitzler: Snová novela

Když rozpálíme násilnické...

Ještě stále mám za to, že číst markýze de Sade je trapné a ostudné, ale přesto si myslím, že je výjimečný tím, že nám ukazuje způsoby, jak si představovat zlo, které nás nakonec nezničí. Především nás učí, jak si představovat zlo, jak ho vylíčit tak, aby vyšla najevo jeho nevyhnutelnost. Vypadá to, že jsme ztratili tuto techniku, jež je tak důležitá vzhledem k násilí, které je pro náš svět typické. Přesto platí, že dokud nerozpálíme své násilnické způsoby ve žhavých formách představivosti, zbude nám jeho nevykoupená doslovnost.

Thomas Moore: Temný eros

Když běsnící běsi běsí

Všechen materiál duše, včetně erotických prvků, se obvykle nejprve objeví jako primitivní materiál, surovina, alchymická prima materia. Naším kulturním úkolem je najít způsob, jak této surovině poskytnout přístřeší, dát jí domov a udělat jí místo v našem stávajícím domově. Tato práce je analogická budování oltáře nějakému bohu nebo vytváření svatyně pro nějakého ducha. Toto tajemství, jež se tak mocně uznávalo v Evropě patnáctého století, spočívá v tom, že bez konkrétního domova v kulturním prostředí tito duchové běsní a působí problémy všeho druhu. Například alkohol není sám o sobě destruktivní, ale je ničivý, pokud mu nedáme formu, kontext, který poskytne místo jeho síle.

Thomas Moore: Temný eros

Ryzí nesobeckost

Je například zcela běžné, že někdo pevně věří v ctnost nesobeckosti. Mnozí z nás byli vychováni v absolutní jistotě, že sobectví je nectnost. Avšak když posloucháte životní příběhy nesobeckého člověka, slyšíte o této ctnosti hořké svědectví a všimnete si typických znaků vytěsňování. Nesobecký člověk často nenápadně ovládá druhé a slouží sobě.

Thomas Moore: Temný eros

Nevinnost a její stín

C. G. Jung se tímto tématem nevinnosti zabýval v mnoha svých pracích. Podle něho plodí nevinnost stín, temnou, nevědomou, potenciálně zlou postavu, která je převrácením té puritánské postavy, jež se prezentuje světu. Tento stín je často projikován, vrhán do světa, takže vhodné osoby pak mohou posloužit jako obětní beránci. Jak říká Jung: Jednotlivec ztrácí svou vinu a vyměňuje ji za infantilní nevinnost; znovu může shazovat vinu na zlého otce za toto a na nemilující matku za ono. Po celou dobu je polapen v této příčinné souvislosti podobně jako moucha v pavučině, aniž by si všiml, že přišel o svou mravní svobodu.

Thomas Moore: Temný eros

Bomba

Jaderným fyzikům, kteří pracovali na atomové bombě v jejích počátcích, zjevně až příliš pozdě došlo, že do jejich práce zasahoval jistý markýz.

Thomas Moore: Temný eros

Když guláš překypí

U markýze de Sade to bylo podobné. Okusil několika rozkoší temného erotu v tělesné oblasti, ale potom ho zavřeli na léta do vězení, kde tyto zkušenosti vykvetly do zkušenosti a výrazu více psychologického rázu. Svým věznitelům zatrpkle říkal, že kdyby byli chytří, zavřeli by ho s prostitutkami, dokud by "nevypotřeboval všechen olej ve své lampě". Potom by byl zkrocený. Avšak vnucená abstinence měla odlišné důsledky. "Udělali jste chybu, zahřáli jste mi hlavu, donutili jste mě vyvolat běsy, které nyní budu muset uskutečnit. ... Víte, když při vaření necháte vzkypět guláš, může překypět."

Thomas Moore: Temný eros

Co pustili z řetězu

Jistá dvojice jde k terapeutovi a stěžuje si na svůj pohlavní život. Několik měsíců předtím se dvojice rozhodla okořenit si svůj sex přidáním trochy sado-masochistických hrátek, a to čistě pro radost. Žena po svém manželovi chtěla, aby ji přivázal k posteli a lehce ji pleskal. Muž chtěl být také trochu ponižován a ve hře bit. Brzy rituály ztratily svou hravost. V každém z těch dvou se provalilo něco démonického, takže bití již nebylo jemné, dominance nebyla již vzájemná a ponižování bylo příliš bolestné, aby se dalo snést. Byli zmateni, šokováni a zděšeni svou touhou po násilí. Netušili, že má tak hluboké a silné kořeny. Nyní se bojí toho, co pustili ze řetězu.

Thomas Moore: Temný eros

Jak přežít vlastní zlo

Naším úkolem není toto zlo racionalizovat natřením na bílo pomocí psychologického jazyka, ani ho integrovat do své osobnosti tak, aby se jeho černá stala zlatou, nýbrž věčně nacházet způsoby, jak zlu umožnit koexistenci s naším upřednostňováním dobra, temně nakazit všechno, co děláme a co si myslíme, a zvláště pak odhalit jeho vlastní poezii v našich životech a jeho vlastní smysluplnost.

Thomas Moore: Temný eros

Potřeba kouření

Zvenku by se například mohlo zdát, že člověk, který selhal ve snaze překonat svou nutkavou potřebu kouření, nemá dostatek vůle, avšak z vnitřního sadovského pohledu se ukázalo, jak velice silná je láska - něco miluje kouření - která je nežádoucí pro ego, ale nikoli pro duši.

Thomas Moore: Temný eros

Gigantické hovno

Ne všechny sny se týkají výkalů. Je to pouze jedna ze zastávek duše, třebaže důležitá a základní. Když má Jung sen o božím gigantickém hovnu, děje se něco tajemného a významného. A je chápáno jako zjevení, když má upřímný člověk v určitém iniciačním životním období sen o přetékajících toaletách, kdy je jazyk zabarven zbytky exkrementů a když v mytologii dochází ke zrodu bohyně krásy z kastrace jejího otce.

Thomas Moore: Temný eros

De Sade

Říkáš, že můj způsob myšlení nelze tolerovat? Co konkrétně? Člověk, který mění způsob svého myšlení, aby se zavděčil druhým, je blázen. Můj způsob myšlení je výsledkem mého uvažování. Je součástí mé vnitřní bytosti, toho, jak jsem stvořen. Proti tomu nepůjdu a nešel bych, ani kdybych si to přál. Protože můj systém, se kterým nesouhlasíš, je také mou největší útěchou v životě, je zdrojem všeho mého štěstí - znamená pro mne víc než můj vlastní život.

Thomas Moore: Temný eros

Ctihodný a ctnostný

Když konečně ignorujeme i své hlavní životní téma a když začneme prožívat životní cestu někoho cizího - jakkoliv ctihodného a ctnostného - posouváme se tím o stupínek blíž depresi.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Utrpení mladého Werthera

 Román, který vyšel na jaře roku 1774, dosáhl okamžitě obrovského úspěchu, který přinesl mladému autorovi rázem velkou slávu. Po uveřejnění knihy došlo skokem ke zvýšení počtu sebevražd, což samotný Goethe považoval za zásadní nepochopení svého díla.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Projevy bohů

Pokud se u Junga bohové zjevují v našich nemocech a u Hillmana se projevují v našich patologiích, u markýze de Sade se bohové zjevují v našich zločinných a zvrácených fantaziích.

Thomas Moore: Temný eros

Zákazy a příkazy

Když se někde příliš zdůrazňují zákazy a příkazy, což je například případ církevního křesťanství, hrozí člověku velké nebezpečí, že askeze, jež není aplikována ze svobodné vůle nýbrž z vnitřní neurotické tísně, může celkový stav postiženého ještě výrazně zhoršit.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Vzdát se něčeho

Je velký rozdíl, když se vzdáme něčeho, co jsme si vyvinuli v potu tváře a za nezměrného úsilí, nebo když se vzdáme něčeho, co pro nás bylo tak jako tak nedosažitelné, co jsme měli takříkajíc dosud před sebou. Wilber popisuje tento omyl zejména s ohledem na tendenci esoterické scény vysoce si stylizovat archaické národy jako třeba Indiány. Nejkřiklavějším "pre/trans omylem" by bylo, kdybychom krávu na horské pastvině považovali za osvícenou, protože očividně žije ve stavu "tady a teď".  Křesťanská cesta by se tedy mohla zvrhnout v psychologickou léčku, protože umožňuje člověku velebit své slabé stránky a tím se vyhýbat plnění svých skutečných úkolů - a to všechno navenek odít pláštíkem úspěšnosti.

Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Identita v lásce

Muž se kupodivu cítí právě v této situaci naprosto jedinečně, jako by nic podobného nikdo jiný před ním se svou milovanou neprožil. Ve skutečnosti však právě v tomto okamžiku ztrácí svou individualitu. Milenci ztrácejí individuální identitu; jsou Tristanem a Izoldou nebo Romeem a Julií - herci v kolektivní hře, která má předem daný text a jednotlivé výstupy jsou známé. Člověk přestal být sám sebou a stal se hercem všeobecně platného dramatu. Prožívá ho velice intenzivně jako něco naprosto neobyčejného a zpočátku i naprosto úžasného.

Robert A. Johnson: Věčný příběh romantické lásky

Dva světy

Fyzický svět je opravdový a skutečný; vnitřní svět je také opravdový a skutečný. Iluzorní svět vznikne pouze tehdy, smícháme-li oba světy dohromady, odmítneme-li žít niterný život na symbolické rovině a snažíme se ho umístit do konkrétních lidí. Iluzorní svět je projikovaný svět, který deformuje svět vnitřní a vnější, takže nejsme schopni ani jeden z nich vidět takový, jaký je.

Zažije-li člověk stav nejvyššího míru a kompletnosti, potřebuje svůj snový stav pochopit jako výpověď o tom, čeho může dosáhnout ve svém vnitřním světě. Obvykle však bude promítat svůj obraz ráje do ženy a bude ji nevědomě žádat, aby mu tento sen splnila, aby ho uskutečnila v hmotné podobě, aby mu ho dodala. V tu chvíli muž vytváří iluzi; "vidí skrz sklo, temně". Nevidí už ženu takovou, jaká je, a ještě ani nevidí svou vnitřní vizi jako takovou skutečnost, kterou je. Oba světy se pomíchaly; oba jsou zneuctěny.

Robert A. Johnson: Věčný příběh romantické lásky