Od malých dětí bychom se mohli učit, jak zpracovávají nepříjemné události. Dejme tomu, že se stala nehoda, dramatická událost, a dítě je přemoženo strachem, panikou či bolestí. Honem běží za mámou, ví, že tam je v bezpečí. Matka vezme dítě do náruče a přitiskne si je k hrudi. Utěšuje je, mluví konejšivě a sugestivně, a dítě se pomalu vrací do reality, strach a panika ustupují. Dítě znovu a znovu vypráví, co se stalo, matka s porozuměním naslouchá a utěšuje je, dokud bublina události nesplaskne a zděšení se pozvolna nevytratí. Drama je překonáno, dítě má zase pocit jistoty a bezpečí.
Pokud jsou však děti v panice, bolesti a zmatku ponechány samy sobě, vede to často k rezignaci a emocionálním blokacím. Děti se naučí, že jim nikdo nepomůže. Napříště je pro tyhle lidi těžké pomoc přijmout.
Heinz-Peter Röhr: Cesty z úzkosti a deprese
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.